červí blok

Po dvou letech

2011-06-16T16:58:00.003+02:00

Je to smutné, ale už dva roky jsem nic nenapsal... Jen si vždycky řeknu - o tomhle bych měl napsat, nebo o tomhle, nanejvýš mám v outlooku rozepsaný koncept a tím to zhasne. Co mám rozepsané:
- o Pavlu Nedvědovi
- o Pavlu Bobkovi
- pár zážitků ke svatbě...

Dvě psavé vzepětí po porodu jsem kdysi napsal sem.

O čem chci napsat: jak je fajn občas něco dělat pro Městskou knihovnu. Jednak chodím do knihovny častěji, než bych chodil jinak. A druhak se potkávám s lidmi, kteří mají rádi knížky. A tak se dostávám k tomu, co by bylo dobré si přečíst - před pár dny přišel nějaký knižní leták a z toho množství titulů na mě spíš jde hrůza - vůbec se v tom neorientuju. Onehdá jsem dokonce bloudil po knihkupectví s touhou koupit si nějakou knihu, ale naprosto ztracený až znechucený jsem odešel: co znám, mám přečtené, nebo mě to neláká; co neznám, v tom se neorientuju a od pohledu neodliším škvár od čtenářského zážitku. A v tom je výhoda potkávat lidi z knihovny. Před pár měsíci jsem od LH vyzískal několik tipů na knížky, které bych mohl půjčit Báře. Nakonec jsem si je samozřejmě také přečetl a jsme nadšen (Tedy vlastně jsem si je přečetl ještě před Bárou, ale ty tipy jsem si bral opravdu hlavně pro ni :-).

Tak popořadě:

Povídky o skvělé zemi, DOCTOROW. Jméno jsem znal, ale to bylo všechno. Začal jsem poslední povídkou, která mě úplně pohltila. Ostatní jsou neméně bezva. Prostě objev.

Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye od Chabona. Půjčoval jsem si ji v Ruské a paí knihovnice říkala: "...tahle je výborná. Ono všechno od něj je dobré, ale tahle je nejlepší." Zatím nevím, jestli je nejlepší, samozřejmě ho "přečtu" postupně celého (toho Chabona), povídkový Modelový svět také není špatný. Ale Kavalier a Clay je fantastický. Zejména první část, jež se odehrává v Praze (jak může Chabon vědět, jako voní Vltavské bahno?) - ale není to jen vlastenectví, prostě ta první pražsko/americká část je strhující, naopak poslední už trochu pokulhává i ztrácí dech.

K dalším tipům od LH jsme se ještě nedostal, ale už takhle jsem navýsost spokojený.

V knihovně v Ruské - která je mimochodem krásná, má ale jednu zásadní vadu - je úplně mimo jakékoli moje trasy, pokud tedy nebudu zase jezdit do Vinohradské nemocnice nechat si spravovat záda - jsem narazil na další objev, a to Márquez. Já vím, že to je ostuda, asi bych dokonce ještě vylovil v paměti nějaké fráze z maturity jako "magický realismus je... a klasickým představitelem je...". Vůbec učit o literatuře bez nadšení je spíš kontraproduktivní, ono tedy vlastně učit cokoli bez nadšení... Zpět: Sáhnul jsem na stolku v knihovně (ano, nikoli v regále - už i v pobočkách se postupně prosazuje, že "prodávájí" obálky a ne hřbety) po sto rocích samoty a to je tedy jízda. Člověk nasedne a vůbec nejde slézt, někam jede a neví kam. Kolem se míhá všechno možné, džungle, vlhko, papoušci, mrtvoly a přízraky, bitvy a supící vlaky, ani na chvíli si nevydechnete, emoce se otáčí jako na obrtlíku. Na konci poznáte jen, že jste na konci, ale kudy to vlastně vedlo se teprve začne spojovat. A samozřejmě průběžně se pořád objevuje otázka, která je i v doslovu: jak to safra ten chlápek dělá? První věta knihy je asi jedna z nejznámějších a je naprosto jedinečná. Jen to celkově není přes cirkusově pestrý jazyk a nádech vůbec veselé čtení - tedy přesně naopak, je to vlastně smutná knížka, i když se slova smějí.

Přidal jsem zatím ještě povídky o poutnících, ve kterých je velká a zajímavá Márquezova předmluva o tom, jak je psal a vlastně i jak obecně píše. A o psaní povídek: že první věta/odstavec nastavuje rytmus a styl a náladu a vlastně všechno.

A ještě poznámka k dnešní stávce: podle Aktuálně: "...Účast na protestních akcích v centru hlavního města ale byla nižší, než si organizátoři představovali." Asi jim nedošlo, že když chtějí velkou účast na stávce, tak nesmějí zastavit vlaky a MHD. Jak se tam ti chudáčci stávkující mají dostat?

Tím končím svůj půlhodinový odskok od dotahování nové podoby webu pro online dotazníky a ankety (klidně se podívejte: www.i-dotaznik.cz, za jakoukoli (chválu :-) bude rád) a vzhůru ještě na chvíli do práce.

Po roce na Makalu

2009-09-27T21:15:00.003+02:00

Při hledání opensource programu na generování grafů jsem narazil na moc šikovný prográmek HDGraph - pomocí pěkného koláčového grafu zobrazuje využití harddisku. A odtud se začal řetězec k těmhle řádkům.
Veliký dílek paměťového koláče mi totiž zabírají fotografie z Nepálu, takže v neproduktivním čase u počítače během čekání na samovolné vyléčení antibiotiky jsem se rozhodl fotky uklidit na externí disk. A nedalo mi to, abych se na ně znovu nepodíval. Po návratu jsem si je sice rychle projel, ale pak ubíhání od jednoho naléhavého úkolu k dalšímu vedlo k tomu, že fotky pro prezentace a web jsem zvoli podle toho, jaké vybrala Bára, k nim jsem přidal jen několik panoramat, kterých mi přišlo málo. A tak jsem udělal po roce nový výběr. S odstupem, pustil si k tomu právě získaného M. Nymana - soundtrack k neprávem opomíjenému filmu Gattacca. Zatím jsem jej měl jenom na kazetě (takové té se dvěma kolečkama a páskou mezi nimi).
A už jsem byl zase tam, v údolí řeky Arun a za chvíli už jsme stoupali kolem její příbuzné Barun, ve sněhu a pěšinkách, ve spacáku a na mraze. Zase jsme šli nahoru tím údolím s nejistým počasím před námi, nejistým stavem v žaludku a v hlavě, nahoru tím obrovským údolím, až na hřeben k Makalu, co byl tak prudký, že jsem se po každých v duchu odříkaných "umbaj vari vari vasimbó, umbaj kví a umbaj kvó" musel zastavit a vydýchat, ačkoli jsem v podstatě traversoval. I když to možná byla jiná písnička, kdo ví. A pak neklidná noc na opuštěné pastvině jménem Shershong, krásné mrazivé ráno a stoupání k základnímu táboru, Makalu úplně blizoučko, zvláště v teleobjektivu, kde byl vidět každý úsek z trasy, kudy se po jihozápadním pilíři nahoru šplhaly prvovýstupem naši horolezci před třiceti lety. A pak už jen cesta dolů a domů, veselí a unavení a uvolnění, že jsem to zvládli a že teď už to bude jen lepší a lepší, čím budeme níž. Nevím, jestli to je z těch fotek poznat - ale na popisky už nemám morálku.
Takže uklizeno.

Po svatbě

2009-06-02T21:44:00.004+02:00

ahoj,
rádi bychom vám ještě dodatečně po svatbě poděkovali, že jste přijeli - bylo to moc fajn. Děkujeme taky za všechny dary, které jsme dostali, za vaši pomoc s přípravami i za připravené zkoušky pro sušinku ženicha a dojičku nevěstu :-) - bylo to skvělé a budeme na to dlouho vzpomínat!

Zavzpomínejte taky - fotky ze svatby najdete na této adrese.

(fotili Džin, Peky a Pingoš)

Kdybyste chtěli některou z fotek získat v plném rozlišení, tak za pár dní budou k dispozici na v boxu.

Těšíme se někdy zase na viděnou
Op a Bára

PS. Odpoledne jsme pouštěli promítání - pokud byste chtěli třeba vidět, jak rozkošná Bára byla jako malá a já jaký byl andělíček.

Jarní

2009-04-28T23:23:00.003+02:00

Na Velikonoce jsme byli na chvíli na chatě. Krkonošské jaro je vždycky takové divoké. Najednou všechno vypukne, mezi stařinou, uschlými stébly a stvoly prorazí petrklíče, prvosenky, narcisy.
Před pár dny jsem dočetl Vyměřování světa od současného německy píšícího autora Daniela Kehlmanna. Zařadil se mi mezi soudobé objevy, spisovatele, kteří podněcují vášeň ke čtení, z jejich knížek čiší radost z vyprávění, jako třeba Daniel Penac. Snad v téhle knížce Humboldt po návratu z objevitelské cesty do Jižní Ameriky utěšeně konstatuje: zdánlivě barevně nudná evropská přírodou ve srovnání s duhovou bohatostí tropické džungle všechno dožene bohatostí jarního rozpuku.
Nemůžu ten citát najít, nejsem obdařen darem paměti jako třeba Václav Bř., který si někdy ve svých sedmdesáti letech posteskl, že už tu paměť nemá jako dříve, že teď už si musí v knížkách podtrhávat, aby si pasáž zapamatoval, dřív si vše pamatoval sám od sebe. Ale nestěžuju si, právě moje chabá paměť může za to, že každé jaro vždy znovu žasnu, jak je to letošní hezké. A nevěřím, že takhle hezky bylo i loni. Možná už jsem o tom i psal.

Krkonoše, duben 2009, více na Picasu

Evropské cestování se SkyEurope

2009-03-27T22:27:00.005+01:00

Jsem nadšeným odběratelem věrnostních a informačních emailů. Vycházejí vstříc mé rádoby spořivé povaze, občas i něco opravdu ušetří, i když rozhodně neušetří můj čas.
Loni v srpnu jsme se tak díky podobnému emailu nachomýtli ke slevové akci SkyEurope, letenka za 1 Kč. Ve skutečnosti to bylo o něco více, ale i tak, s poplatkem za platbu kartou a za 1 odbavené zavazadlo nás mě vyšla zpáteční letenka po Evropě za 400 Kč. A tak jsme teď trochu létali: do Říma s B. rodiči a do Londýna jen sami ve dvou.

Řím je památkami nabytý ještě víc než jsem čekal. Snad nejpůsobivější byl pohled z terasy muzea na Kapitolu na Forum Romanum, Koloseum v dálce, byl zachmuřený, sychravý únorový den a z deštivé šedi vyvstávaly chrámy s mohutným sloupovým, oslavné oblouky, mezi nimi dlážděná cesta s malými postavami. Právě jsem znovu dočetl Waltariho Etruska, tamtudy chodil a postával, vyučoval a bloumal.(Koloseum, Řím, únor 2009)

Narozdíl od Říma je Londýn vybavený kouzlem nutícím k návratu - nic mne neláká znovu jet do Ŕíma, snad za několik let, ale do Londýna bych se zase jel mrknout, a to jsme se sotva vrátili. A navíc - pobývání u Švestky a Joviše občerství duši a opatří potravu mysli na několik dalších měsíců.
Tak se těším na podobnou akci a snad SkyEurope vydrží.

PS. Právě jsem na web umístil své historicky první video: živého tyranosaura z přírodovědeckého muzea. Jistě hodnotný umělecký začátek, úplně stejných už je tam několik...
PPS. Chtěli bychom ještě vyjet na příští nebo přespříští víkend na lyže do Rakouska, nechcete se přidat?

Milí přátelé, ano

2009-02-18T22:14:00.004+01:00

Pokud si všimnete vpravo v rohu na téhle stránce je nový obrázek, naše svatební oznámení. A ještě o trochu výše vedle nenápadných oček nepřehlédněte odkaz na naše svatební stránky. Na nich najdete všechno podstatné i nedůležité - k obřadu, o setkání s kamarády a také o prasátku. Moc se těšíme, že se v květnu uvidíme.

Opožděný pozdrav z Nepálu

2009-01-27T14:36:00.003+01:00

V KTM jsme na internetu nemeli moc casu, tak se zpožděním zveřejňuju jeden informační dopis, který měl přijít i na blog...

Ahoj,
tak jak jsem uz psal, jsme zase v poradku v Kathmandu. Cesta to byla docela dlouha - vlastne jsem jeste takhle dlouho na treku nebyl... :}.
Dneska jsme meli rekreacni odpoledne - dobre jidlo, croiasant v pekarne, cokolada, banany, caj s mlekem, tepla koupel ve vane - doprali jsme si ted drahy hotel, abychom se zrekreovali, tak toho vyuzivame....
Ted si par dni v KTM oddychneme a pak asi vyrazime uz jen an jednoduchy vylet, nic sloziteho. Jinak je to tady v necem uplne jiny svet... jine jidlo, jine zvyky. A v horach je to jeste uplne jinaci - jako u nas pred sto lety s nekolika modernimi vymozenostmi - v domech se vari na otevrenem ohni, dokud je cesta, je to docela dobre - pak uz se veci dopravuji jen na lidech a na oslicich - a to uz se vsechno dost zjednodusuje, a pak uz ani stezka pro osliky neni a vsechno nosi jen nosici - a pak uz jsou lidi docela hodne sobestacni... Vcera jsme se osprchovali v horke vode po 22 dnech, jinak jen obcas umyti v potoce. Ale celkove moc dobry - hory krasny, Makalu obrovsky - jo dosli jsme az k zakladnimu taboru, i kdyz to obcas vypadalo, ze tam asi nedojdeme - preci jen mistni strava si vyzadala svoje, a pak taky nadmorska vyska uz byla znat. Ale sli jsme opatrne, dopravali si volne odpocinkove dny - proto se to trochu protahlo.
Ted budeme nejmene 2 dny }do 3.12.] v KTM, verim ze jste zapalili prvni svicku na adventim venci a tak, ahoj P.

Promítání z Nepálu

2009-01-20T10:31:00.002+01:00

Rád bych vás pozval na promítání fotek z našeho podzimního výletu do Nepálu (Makalu Base Camp Trek) a k tomu samozřejmě bude přiměřené vyprávění. Jsou na výběr dokonce dva termíny: ve středu 4.2. v 18:00 na skautském ústředí (Senovážné nám. 24, Praha 1, 4. patro, zasedačka: od výtahu vlevo vzadu), a v úterý 10.2. v 19:00 u nás doma. Pokud byste potřebovali přesnější navigaci, ozvěte se, těším se, ahoj Op

Placičkový test ze šuplíku

2009-01-07T22:46:00.004+01:00

Dělal jsem si pořádek v příručních složkách u stolu. V těch, ve kterých mám bílé papíry, potištěné papíry, čisté obálky, použité obálky, barevné papíry, průhledné desky a podobně důležité nezbytnosti. Po časech bez domácí tiskárny se nám opět jedna v pokoji vyloupla, tak už mě nebavilo, jak pořád ve složce "bílé papíryů nemlžu najít žádný skutečně bílý, i vzal jsem to dnes z gruntu. A při té příležitosti šla do sběru větší část složky částečně použitých papírů, kterých mi ale bylo tehdy líto vyhodit - vždyť to byly ještě docela velké kusy, dobře využitelné z druhé strany. Je na tom hezky vidět posun spotřeby - tehdy cenné kousky papíru teď bez lítosti putují do sběru.

A jsou tam vzácnosti: třeba přihláška na celostřediskovou hru "Trpaslíci, klubovny a hvězdy" z roku 2000, s sebopu svačinu, pití, střediskové tričko (zelené) a povinnou výbavu na schůzku (něco takového už asi neexistuje). Nebo Vzkaz od mamky: "Pavle,prosím Tě zamykej, kytky stačí zalít 1x týdně. Až pojedeš k babičce, dej klíč Petrušce. Ahoj mamča".

Výpis z knihovny z roku 1999: několik průvodců do Maroka, Afriky, Kanada od Šimánka, Severní Amerika Špillarové, Nejhlubší údolí Kazíka, několik arabštin, Létání od Lněničky, Skluz od P. K. Dicka, Osamělost umírajících N. Eliase, moc se toho od té doby nezměnilo. Postupně se všechno nějak zužitkovalo.

Čelo se mi zachmuřilo při pohledu na několik listů příprav z potítka u státnic, vzpomínky vylézají, příjemné i ty druhé, zapomněl jsem už, kolik jsem toho tehdy věděl. Spencer, Malthus, Wilson, naturalismus, neobehaviorismus, evolucionismus, dnes už mi tohle všechno připadá jako dost nepodstatné a neužitečné záležitosti, vlastně se tomu říká akademické, tak to by bylo v pořádku.

"Vážení rodiče, obracíme se na vás na poslední chvíli s žádostí o pomoc...potřebujeme zajistit odvoz kufrů vlčat z tábora..." To jsme byli tehdy šikulové.

A jedna relikvie na závěr: Banánový testík, už nevím, při jaké příležitosti vzniknul. Ale banánová placička bylo myslím něco z čínské kuchařky, podobné malé bramborové placce, ale snad se tehdy ne úplně povedly - měli jsme jich krabici a nemohli se jich zbavit, protože vůbec nešly kousat, ani žužlat ani nic jiného, byly tvrdé jako šutr, asi jsme je pak vyhodili, a to jich byla celá krabice. Nicméně úspěšný řešitel se někdy může zkusit i nyní pro placičku zastavit :-), čínskou kuchařku ještě pořád mám, napodruhé se třeba povedou.

Banánový testík
Na úspěšného luštitele čeká banánová placička!
1) RBR založil

a) A. B. Svojsík roku 1923
b) E. T. Seton při své návštěvě Prahy
c) bratr pana Antonína je Mrtev r. 1993
d) Fidlimidlík Jasná Páka r. 1991

2) Tradiční akce RBR se jmenuje

a) Banánový sliz
b) Banánový pes
c) Banánový hnis
d) Banánový ples

3) Jednou ze skupin RBR je

a) V1 (fauainc)
b) V2 (faucvaj)
c) B2 (bédva)
d) B52 (bépadesátdva)

4) V posledních letech se budovatelské úsilí občanů RBR zaměřilo na

a) sklep a systém únikových tajných chodeb
b) střechu
c) tenisový a volejbalový kurt
d) bazén

5) O letošních prázdninách RBR jede na zájezd

a) do Švédska, Norska, Německa, Finska a Dánska
b) do Norska, Německa, Dánska a Švédska, ale ne do Finska a Zimbabwe
c) do Německa, Dánska, Švédska a Finska, ale ne do Norska
d) na Mallorcu

Už jsem zpátky

2008-12-22T21:27:00.003+01:00

A opět udiveně pozoruju, že se vlastně nic nezměnilo. Jen na ústředí je na dveřích nová klika. Jinak je vše stejné. Radosti i starosti počkaly, problémy se mezitím nevyřešily, listí na zahradě neshrabalo, sprcha teče pořád i kudy nemá. Snad jsme se alespoň my změnili?
V něčem určitě, dlouhá cesta proměňuje.
Pouť do výšek dříve neslezených poznamená novými zkušenostmi tělo i ducha.
Vytrhnout se ze společnosti vlastní, pobýt v hávu cizince v kultuře odlišné vede určitě k jinému posuzování obou kultur.
Máme se tu dobře a máme to tu hezké, většina z nás. Jinde to mají také tak, ale přeci jen to není ono. A někde to nemají ani hezké, ani se nemají dobře a vědí o tom. Jedna drobná změna: už se nebojím dát almužnu - ani v Nepálu, ani u nás. Roky jsem stydlivě chodil kolem slepého pána na Národní třídě, hrává tam na harmoniku, se psem, někdy i s paní, tahraje snad na flétnu.
Necítím se provinile za svůj dostatek, když mince cinknou do kufříku.
Mám mnohem větší radost z obyčejných vánoc, které jsou před námi. Těší mne být v Praze, těší mne se procházet po svých stezkách v centru. Těší mne být součástí předvánočních shonů a spěchů. Rád se trochu pomačkám v Tescu, rád se s dalšími mladíky i muži středního věku oddávám naší každoroční mučivé zábavě - jak vybrat dobrý krém pro mamku? Obcházíme kosmetické regály stále dokola, dlouze čteme návody k použití tak drobným písmem na ženských krémech vytištěné - na suchou nebo problémovou pleť, nebo snad hydratační? regenerační? zpevňující? denní, noční? Hydratační pro euforii normální a smíšené pleti? asi bude i s nějakým psychofarmakem... Rád se zařadím do stáda a rád už zase nevyčnívám, nejsem středem pozornosti, rád rozumím více tomu, co se kolem mnne děje, co lidé dělají, proč to dělají.
Vánoce v Praze jsou moc hezké, vánoce jsou moc hezké.

PS. PF je vpravo nahoře :-).

Dokument o Grizzlym

2008-12-22T20:46:00.003+01:00

Starý skaut Bohuslav Strauch - Grizzly je jeden z těch, kteří asi duchem nikdy nezestárnou. Na přepodslední ÚLŠ jsem s ním připravil blok o lesní škole z roku 1947. Díky jeho podrobným zápiskům jsem chtěl ukázat, jak se posunul program našich kurzů od té doby, jak vypadaly teď už mýty opředené lesní školy, které připravovaly osobnosti skautské historie. Kdož chcete vědět více o Grrizzlym, můžete se podívat na školní soutěžní dokument natočený právě o něm- zajímavý a milý, i když se nepodařilo zachytit jeden podstatný rys - s G. je totiž skoro pořád veselo.

Hudba rána

2008-08-26T07:46:00.005+02:00

...nedokážu ráno vstávat nedokážu zdravě žít,
dokážu jen rukou mávat, dokážu jen tiše snít...

Většinu rán tiše procitám, nechávám duši i mysl pomalu vyplouvat ze snů do světa, nenásilně, klidně. Ale některá jsou stvořená pro valivou energii Hudby Praha. ...většinu rán, strach z toho mám, třesu se a čekám do tmy, čekám co udělám... Slunce se stěží klube mezi hutnými mraky, musím vstát a dodělat materiál na jednání, ale stejně už mám zpoždění. ...nedokážu ten vlak řídit, nedokážu změnit směr, dokážu se jenom řítit, řítit rovnou do pekel... Tělo je po ránu rozbolavělé, křupavé a ztuhlé, běhat jsem byl někdy před týdnem a od té doby nic, celé dny sedím. Přitom právě v těhle měsících mám takovou příležitost uspořádat si den přesně jak bych chtěl, proč to nejde? ...nedokážu zatraceně, nedokážu asi víc...
Hudba Praha bude hrát 24.9. na K. s láskou vypiplaném festivalu Rockové Podviní ve Vysočanech (vstup volný). Protože se nad festiválkem zase schylují mraky, není radno odkládat návštěvu na příště. Jdu dopsat vůdcovku, ať mají naši mladí hezké zkoušky. ...svět se točí svět se točí točí točí točí...
Hudba Praha: CD Maelstrom

Útěk do divočiny

2008-06-11T21:42:00.004+02:00

Tenhle film jsem musel vidět. Přitažlivost útěku od světa, do čistoty přírody. Romantický sen každého kluka a zvláště českého, odkojeného májovkami, verneovkami, Bílou vydrou, Františkem F., Otakarem B., Alberto Vojtěchem... Když si maminka někdy stěžuje, že zase někam jedeme nebo vymýšlíme skopičiny, a proč nemůžeme taky být pro změnu doma, říkáme jí se sestřičkou: "Za to my nemůžeme, neměla jsi nám, když jsme byli malí, před spaním číst Vinetoua." Sice jsme ho nikdy nedočetli, zato první kapitolu o greenhornovi jsem slyšel několikrát.

Christopherova cesta vede od rodiny a světa k novým přátelům a pak konečně do divočiny. Opouštění - když je člověk mladý, ubližuje tak samozřejmě, s nevinným úsměvem: to se přeci rozumí samo sebou, nemůžu jinak, musím jít dál, svou cestou, uskutečnit se. Až později si přečte Exupéryho a při každém přibližování i oddalování slyší lišku říkat: "...ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Stáváš se zodpovědným za to, cos k sobě připoutal." A protože je člověk, ubližuje stejně, možná víc, ale nevinný už není. Tak lidé chodí a plnými hrstmi rozdávají bolest.

Do divočiny! Vyzbrojen mým milým Thoreauem. Ale ani Thoreau ani London nežili tak závažně jak psali. T. píše, že nikdy nežil tak společenským životem jako v době svého waldenského pobývání. Psaní je často jen hra s myšlenkami, od života vydestilovaná tresť. Mladičký Waltariho učenec Johanes Angelos říká Mikuláši Kusánskému: "... jsem však mladý, mladší než vy a tvrdší než vy, doktore Mikuláši. Proto pro mě může být vaše vědění nebezpečné. Pokud ho přijmu za své, vyvodím z něj své vlastní závěry a těmi se budu řídit v každodenním životě." (146) To je nebezpečí mladých následovníků. Nemají míru, jen víru v nezbytnost naprosté důslednosti, asi to tak má být.

Celý film mě provázela podivná tíseň, vědomě jsem se ji snažil rozptýlit: přece jde o běžnou stezku ke zmoudření. A já proti šťastným koncům rozhodně nic nemám, právě naopak. A tak jsem další dva dny chodil a přemýšlel.

foto: Canada, oblast Sturgeon River

Odcházení

2008-06-06T15:20:00.006+02:00

Byl jsem nadšený z dokumentu Občan Havel - možná ani ne tak z dokumentu, jako spíše z pana Havla, a také smutný ze srovnání s dnešním prezidentem. Jsem rád, že jsem aslespoň chvilku pobyl v prezidentské kanceláři v jeho době, i když to bylo o prázdninách a po chodbách jsem tam bloudil sám. Nejhezčí bylo jít delší cestou kolem Plečnikovy fontány. Po dokumentu jsem se konečně pustil i do Prosím stručně, které je také dobré, i když celé jsem to zatím nedal, jen občas kousky. A teď jsme havlovské období uzavřeli hrou Odcházení v Arše. Možná jsem očekával příliš, a tak jsem byl spíš zklamaný. V recenzi píše V. Karfík, že jde o hlubokou úvahu. S tím moc nesouzním, naopak se mi zdá, že H. nepřichází s ničím novým, ani co se témat týče, ani hloubky jejich prozkoumání. To, co snad mělo být existenciální volbou mezi zachováním vlastní tváře a podlehnutím svodům moci, je jen povrchní fraška s několika vedlejšími liniemi penězchtivých potomků, stařeckých záletů, zlého kapitalismu. Vyprázdněnost slov a proces jejich vyprazdňování také není žádný objev, stačí si pustit jeden díl Jistě pane ministře nebo filmový týdeník z padesátých let. Nějaký hlubší rozměr přidává občas H. hlas ze záznamu, při něm najednou hra dostává hloubku skutečné výpovědi, ale bylo pak potřeba psát divadelní hru? Jenže - divadlu nerozumím, možná je to všechno jinak a jen jsem to neuměl najít.

Odcházení se chystá i v kanceláři - na podzim odchází M. na mateřskou a já končím po dvou a půl letech jako zpravodaj pro vzdělávání. Na druhou stranu se zdá, že se nám jiné odcházení podařilo konečně zlomit: podle předběžných K. výpočtů letos poprvé od roku 1991, tedy po 17 letech, rosteme. Sice to bude jen o pár členů, ale především je to potvrzení loňského výsledku. Jako zpravodaj bych skončil tak jako tak, jen je to s tímhle výsledkem o něco snazší. A především - mrzelo by mě, pokud bych odešel a hned jak skončím, začal růst beze mě a já se toho nedočkal, nebyl přímo u toho, nemohl z K. tahat čísla, žadonit o to, aby alespoň něco naznačil, že mě nezajímá, když mu tam nesedí jeden člověk a on by se nemohl vymlouvat, dělat drahoty a pak to konečně na vrj vybalit... Tak se (nám) to povedlo - po těch beznadějných letech, kdy se křivka plácala někde dole v marných výkyvech.

Tedy, není to úplně čisté: stoupáme celkově, ale mladší členové jsou ještě pořád v mínusu, ale pokles se zmenšuje a vypadá to jako trend, ne jen výkyv. A stejně se nikdy nedozvíme, jestli vývoj nějak ovlivnilo to, co jsme s B. dělali. Smysl to mělo určitě, ale vliv? Na to jde asi o příliš složitý a neizolvovaný systém se spoustou faktorů - třeba společenských, demografických, ekonomických, spíš je těžší najít to, co vývoj ovlivnit nemohlo. Ale stejně jsem rád, že jsem se toho dočkal :-) .
(foto: Norsko, 2007)

Jarní Rychlebky

2008-06-03T22:22:00.003+02:00

Poprvé v Rychlebkách. Mladičké buky, čerstvě rozpuklé listy, vousaté, chloupaté. Dobrodružná chajda Beruška - naplnění klukovských snů, půjčil jsem si kožíškovou vestu a byl ze mne zálesák a domácí pán, vše po ruce: nůž, sirky, svíčka, konvička, v kamnech hučelo, odpočívali jsme po dlouhém dni. Zakleté zpustlé Hraničky. Kouzlo ohně.

Další obrázky

Tři doporučení

2008-02-12T00:05:00.000+01:00

Dobré věci se mají chválit, říkal jsem si v létě, když jsem po neradostném bloudění o parném letním dni konečně našel v Olomouci obědovou hospůdku, jak jsem si ji vysnil - s lákavým menu a zahrádkou. Jenže teď už nejsem schopný ani podle mapy dát dohromady, jak se jmenovala. Byla kousek od nějakého náměstí, které je kousek od hlavního náměstí. Byla v uličce stoupající do kopce, po levé straně. A to je všechno. Proto raději píšu, než zapomenu: druhý tip je na Malé Straně, jmenuje se John a George a kromě příjemného a poklidné posezení ve prastarých prostorech můžu doporučit dobrou polévku a především nábytek. Radost z truhlářského řemesla pocítíte, jak si na židli sednete a stůl pohladíte.
Třetí doporučení je trochu vzdálené - kousek od vrchlabí po silnici směrem na Poniklou jsme narazili na příjemnou rodinou restauraci Petra ve Valteřicích, jídlo dobré, točí kofolu, ale především je navýsost příjemná obsluha. Jeden z číšníků se ukázal být zároveň majitelem, tak jsme probrali, jak to jde a bylo poznat, že ho ta poráce baví a že se snaží ji dělat dobře, aby se mu hosté vraceli. U mě to rozhodně zapracovalo, na dokreslení: nabídka dne byly halušky, zelí a uzené maso, brynza - nejdříve jsme nysleli, že to jsou různá jídla. Protože S. je vegetariánka, na opatrný dotaz, zda je možné udělat halušky vegetariánsky, se to ukázalo vůbec žádným problémem, prý jestli může slečna ovčí sýr a místo masa tedy byl extra nášup sýra navíc. Časy se přeci jen mění.

Rekord

2008-01-23T00:21:00.000+01:00

Když někdo napíše komentář k některému zdejšímu příspěvku, přijde mi vzápětí mailem. Dnes ráno jsem měl ve schránce vzkaz k jednomu dávnému článku o Museu Kampa, nejspíše od jednoho ze zaměstnanců. Docela mě to překvapilo, vysvětlení ale bylo prosté - když do googlu zadáte Museum Kampa, objeví se odkaz sem na první stránce výsledků, i když úplně dole. Když jsem ještě občas zabloudil na F. blog, zjistil jsem, že existuje celé odvětví zaměřené na dosahování co neklepších výsledků ve vyhledavačích,. Přesto myslím dosud nikdo nerozluštil ten tajemný výpočet, podle kterého google řadí výsledky. A teď mi dopřál tuto čest, nejspíše díky doméně blogspot. Stejně, jaké to musí být pokušení, ovládat dominantní světový vyhledavač. Opravdu jsou tak poctiví, že nikdy neovlivnili výsledky? Třeba i s dobrými úmysly. Nebo co tak trochu zvýhodnit vlastní projekty? Opravdu nikdy neovlivnily výsledky vyhledávání? Zakladatele dlouho provázela aura čestných hochů, pro které jsou zásady důležitější než zisk, ale ta po čínském angažmá trochu pohasla, přeci jen obchod je obchod a menší zlo pro lidstvo je poskytovat ořezanou službu než žádnou... Ale což, užívám si tu chvíli slávy, od rána už jsem klesnul na druhou stránku, tedy lebedím si rychle v záři slávy, než mě pohřbí skutečně relevantní odkazy.

Spravedlnost

2007-12-26T13:13:00.000+01:00

Pokaždé v arabské zemi, ať už to bylo Maroko, Tunis, nebo teď Egypt, se mi vybaví otázka spravedlnosti. jak to, že právě já jsem tu na dovolené, můžu projíždět cizí zemí, mám peníze, mám čas nepracovat? Je to způsobeno jen tím, že jsem se narodil v Evropě?
Večer jsem si byl zaběhat. Jen po hlavní, tedy jediné, silnici, není tu moc na výběr, ani po pláži to nejde, protože se všude staví další hotelové komplexy. Už se smrákalo, chlapi a kluci ze staveb se vraceli z práce, zaprášení, a já musel běžet kolem nich. Nejsem zvyklý být za hvězdu, ale tady jsem byl velkým sportovcem – každý druhý zamával, zatleskal, popřál ať se daří. Řidiči z aut troubili a svítili, bagrista mával a usmíval se. A já si říkal, proč zrovna já jsem ten, kdo si jen tak běhá, kdo má tu možnost. Mezi těmi, co mě zdravili, by se našel určitě talentovanější běžec. Jenže se narodil v zemi, kde svůj talent nikdy nerozvine.

V Maroku jsme v jedné vesničce zastavili na oběd. Jako obvykle jsme si prostřeli, tedy vytáhli igelitovou plachtu a rozložili ji na kraji silnice a jali se vykládat oběd z beden. Za chvilku z domku naproti přišel pán, ať tam jen tak nesedíme vedle škarpy a najíme se u něj na zahradě. S Lenkou se dal do řeči nějaký místní kluk. A jestli k němu nechceme zajít na oběd. Tedy jsme ve dvou, Lenka a já, vyrazili. V hliněném domku dal vařit tajin (myslím). To jsou kusy skopového se zeleninou a bramborami, dlouho se vaří ve speciální keramické nádobě. Zatímco se jídlo vařilo, povídali jsme si. Kluk, mladý muž, uměl, samozřejmě, arabsky a francouzsky. A jen podle slovníku se učil anglicky. Vůbec si neumím představit, že bych se takhle nějaký cizí jazyk učil. Pracuje se svojí mamkou u nějakého místního šéfa. Dluží mu peníze, nebo tam byl nějaký jiný druh závazku, ale bylo jasné, že u něj bude pracovat celý život, snad jako pastevec. Kluk, který by u nás patřil k nejlepším v jakékoli třídě, má smůlu. Čím to je dáno? Pohostil nás královsky, před jídlem přinesl mísu na umytí rukou. Uvědomil jsem si, že při cestování dodávkou šla hygiena dost stranou, vlastně jsem si v Maroku myl ruce před jídlem možná poprvé. Na závěr jako moučník jsme každý dostal obrovského krásné zlaté jablko, golden dekicius, byli jsme právě v sadařské oblasti ve středním Atlasu.

(Hotelový zahradník, Egypt 2007)

Podporovat rozvoj osobnosti - samozřejmá fráze z našeho poslání. Umožnit dětem využít jejich potenciál - další taková fráze, v Ženevě jsem jich teď slyšel spoustu. Slova tak samozřejmá, až mi přijdou zbytečná, prázdná, protože si nedokážu představit, že by někdo nesouhlasil. Až po setkání se společnostmi, kde tyhle fráze jsou vyhrazeny jen pro privilegované, jim dává důležitost a význam, který v sobě skrývají. /Ono ani u nás to není tak růžové a společnost není naprosto prostupná, mobilitní kanály otevřené, myslím, že by se dalo prokázat, že z "lepších rodin" se opět generují nové "lepší rodiny", ale to je jiná úvaha./ Zdá se neuvěřitelné, jak tyhle společnosti plýtvají svými lidmi. Dokud toto nezmění, těžko mohou být tak bohaté jako země, které s nadáním svých lidí zacházejí efektivněji. Se zeměmi, které umožňují, aby člověk dělal, k čemu je nadán. Máme pro to i hezké vyjádření: "on se v tom úplně našel". Ale na druhou stranu, těžko říci, nakolik to souvisí s pocitem štěstí a nakolik jsou lidé, kteří "se našli", šťastnější.

Pravidla

2007-12-23T00:27:00.000+01:00

Jsem poprvé u Rudého moře. Kousek od hotelu máme pláž, kousek od naší pláže vybíhá do moře dlouhé molo. Končí přesně na hraně korálového útesu, po schůdkách slezete na kovovou plošinu, zaplavovanou vlnami, skočíte se šnorchlem do průzračně modrého moře a jste v jiném světě. V září jsme se v Chorvatsku nadšeně vrhali k sasankám a ježkům na pobřežních skaliskách, občas i rybičky se ukázaly, v Řecku byla super obrovská kyjovka. Ale tady dávají úplně jiný film, jako z pořadu o přírodě. Hned u mola strmě spadá do hlubin korálový útes. Hejna proplouvají mezi jejich pařáty, jiné ve dvojicích jen tak okukují, další pruhované se na mě plavou podívat, ale dotknout se jich nedokážu, potvůrky uhnou. O kus dál obrovské kusy ožírají strop útesu, který je tak metr pod hladinou, snad jim říkají papouščí ryby, protože jsou duhově zbarvené. Modré hejno co chvíli rozvíří fialoví záškodníci. Jiné rybky jsou růžově pruhované, další zase žluté. Pod hladinou je klid, velká vlna nahoře se pozná jen podle toho, jak zhoupne ryby ke břehu a zase zpátky. Samotný korál je taková skalka, všemožné tvary a barvy se střídají - parohy, vřesoviště, mechy, terasy jedna nad druhou, nemáme myslím pro popis podmořského světa slova.

Ve vodě je za chvíli zima, na molu se za chvíli ohřejete v osušce a můžete probrat s rodinou, kde co stojí za vidění. Vedle hromádky s našimi věcmi leží dva korály, zelený a hnědý – už vysychají, šediví, hynou. Říkám si, to určitě neudělal nikdo z nás, ani z dospělých, ani z dětí. V letadle před přistáním hlásili, že z Egypta není povoleno odvážet žádné mušle, korály ani jiné přírodniny a tento zákaz prý opravdu funguje. A i kdyby žádný zákaz nebyl, je to barbarství. Když se balíme, ukazuje se, že urvané korály patří jednomu Rusovi, má je na hromádce se šnorchlem a brýlemi: „éto náše“. To se tedy má čím chlubit. Když jsem byl ve vodě, jeho boubelatý synáček si ve vodě stoupnul na hranu korálového útesu, strážce z mola ho hvízdnutím napomenul, ať kouká slézt. Za chvíli na útesu stojí zase, plavčík ho opět vyhání. Pozná se společnost v rozkladu či v hodnotovém rozkolísání podle toho, nakolik lidí respektují úplně obyčejná pravidla?
V Kanadě jsme na expedici na řece Mssinaibi byli mezi dvanácti lidmi dva z východní Evropy – Kai z Drážďan a já. Kanaďané, alepsoň ti z Outward Bound Canada, si potrpí na přísná pravidla pobývání v přírodě. Z mého pohledu až extrémní pravidla – například použitý toaletní papír se v lese nezakope, ale vloží do papírového sáčku a ten do igelitového, který je v plechovce a ta se vyhodí až zase v civilizaci, přestože expedice je v naprosté divočině, za celou plavbu jsme jen jednou narazili na známky civilizace, to když jsme podjížděli železniční most u zaniklé stanice. Nám dvěma přišla podobná pravidla trochu zvláštní, nicméně nikdo z Kanaďanů o nich nepochyboval a nediskutoval o nich. My si říkali – no, však ono to nebude tak horké, a sami se stanovili míru přísnosti, sami jsme si stanovili pravidla a zdůvodnili si to.
S jednou instruktorkou jsme vyrazili o několik týdnů pozděi k Gorgian Bay na mořské kajaky a tak. Potřebovali jsme večer někde postavit stan, silnice byla hranicí mezi parkem a královskou půdou, volnou zemí. Tedy volně přístupnou pro občana Comonwelthu, ten na ní může dle libosti tábořit, nikoli pro mne. O tom, že můžeme toto pravidlo porušit, tedy že já jako neobčan přespím na královské půdě, jsme se docela bavili – mě to vůbec nepřišlo jako nějaký problém. Nakonec jsme spali dokonce na území parku, protože na naší straně silnice to nešlo. Ale mohl jsem pozorovat, jaký posun se v I. odehrával, když jsem řekl: vždyť přece můžeš tohle pravidlo porušit. Úplně jsem jí nahlodal obvyklý způsob uvažování. Jakoby jedním ze znaků dlouhodobě demokratických a svobodných národů byl respekt k pravidlům. Přestože pravidlu nerozumím, respektuji jej, protože ten, kdo je stanovil, ví proč. A já nejsem oprávněn o jeho pravidlech pochybovat. Zatímco můj přístup byl: řekněte mi, jaká jsou pravidla, pokud mi budou dávat smysl, budu je dodržovat. Pokud mi přijdou nesmyslná, poruším je, když se nikdo nebude dívat. Možná by šlo totéž vyvodit z dodržování dopravních předpisů - přestože cesta k Missinaibi trvala celý den, bylo nemyslitelné porušit předepsanou rychlost. Snad se u nás rozkolísaná doba postupně vrací do řádnějších kolejí, mám pocit, že opět začínají platit ta úplně všední pravidla. Možná to souvisí s dostatkem, blahobytem. Možná se vzájemnou důvěrou i s důvěrou v instituce. Jakoby se svobodní a sebevědomí lidé nebáli podřídit pravidlům.
(napsáno v listopadu 07)

Ženeva 3

2007-12-14T23:58:00.000+01:00

Pokud byste chtěli někoho mučit nebo přivést k šílenství, posaďte ho v sobotu večer před televizi a pusťte mu pořad Bayericsche Rundfunk s názvem Musikal Statel nebo tak nějak. Naprostá přehlídka hrůzy, krojů, dechovky na playback, děsivého popu, šíleně vypadajících diváků včetně chudáků dětí. Odehrává se to v nějaké sportovní hale, ve které jsou postavené kulisy balkónů s květinami, plápolají tu ohně a nejspíše jde o navození té správné domácké atmosféry. Vše provází moderátor, který nejspíš utekl z normalizační televizní estrády, dvacet let se toulal po lesích a teď ho chytli a najali. Jedná se o zážitek natolik mocný, že jsem se musel na kus dívat. Chvíli se zdálo, že vytáhli nějaký klenot z televizního archívu, ale bohužel ne – byla to aktuálního reality show a diváci vybíraly nejspíš nejhrůznější kapelu. Dnes vyhrála Nadia se šlágrem Weil ich bin so happy.

Ženeva 2

2007-12-14T23:18:00.000+01:00

Vracel jsem se v dobrém rozmaru po naplněném pracovním dnu a po dobré večeři do hostelu, chladná půlnoční Ženeva už mi nepřišla cizí a neznámá, a opět jsem zapomněl dbát na zásadu očekávej nejlepší, buď připraven na nejhorší. S první polovinou nemám nejmenší potíž, zato tu druhou zanedbávám. Otevřek jsem dveře pokoje – dormitory – a říkal si, kolik asi postelí bude obsazených, jedna, možná dvě. A dost mě zaskočilo, že všechny postele byly plné, včetně mojí, tedy nahoře na palandě zůstalo jedno místo volné. Ale moje postel měla být ta dole. Spolunocležníci byli černoši či Arabové – Ženeva je neskutečně kosmopolitní – pochrupovali a vrtěli se. Ráno jsem se podivoval jinému černochovi, když se na chodbě před trezorem se svými věcmi polonahý převlékal. Teď mě potkal stejný osud, za zvuků techna hopsat po studené podlaze, převléknout se a vybalit. Ráno mi pozvracená koupelna naznačila, že už je opravdu čas změnit lokál.

Ženeva je téměř bezchybné administrativní centrum pro mezinárodní organizace. Cizinců je tu tolik, že je myslím nemožné se chovat jako Ženevan nebo pozorovat Ženevany. Možná proto nejsou lidé ve službách příliš vlídní, jsou až dost nevlídní. Reputaci zachránila paní na ženevském letišti, která mě večer viděla z auta bezradně postávajícího u letiště. Hotel byl podle mapy hned u letiště, tak dvěstě metrů. Ve skutečnosti jej ale oddělovaly dvě výpadovky a příkop plný železničních tratí. Svezla mě až do hotelu a byla moc milá, doporučila mi na co se mám podívat, Ženeva se mi prý bude určitě líbit. A já neměl čas jí vysvětlit, že je tohle moje poslední noc a ráno letím domů.

Ženevské letiště je super. Odlety, odbavení, přílety jsou uspořádány po patrech, takže nemusíte zmateně bloudit. Po příletu vás to automaticky nasměruje k vlakům, nádraží je téměř integrováno. Což mimo jiné znamená, že tu je samoobsluha Migros, kde můžete normálně nakoupit, ne za letištní ceny. Bohužel jsem nestihl vyjet do pátého patra, kde by mělo být vedle restaurací také samoobslužné posezení.

Co nezmeškat: částí městské dopravy jsou lodě na jezeře, parádně rychlé a romantické, jezdí pořád sem a tam skrz jezero. Muzeum hodin, nejméně na 2 hodiny, krásné hračky. Stálá výstava v CERNu – o hmotě, quarcích a podobně.

Jako Pierre Richard

2007-12-06T23:55:00.000+01:00

Ráno jsem se v běžně rozmrzelé náladě vydal z domu a až na ulici si vzpomněl na upomínací lístek k doporučenému dopisu, zapomenutý na stole. (Poslední dobou je mi úzko z každého doporučeného dopisu, protože vždycky to znamená nepříjemnost, nebo přinejmenším práci.) Tedy zase odemknout, jenže lístek nikde. Hledám pod papíry, kolem stolu, za stolem, vedle i pod, nakonec lístek nacházím v kapse kalhot.
O dva dny dříve jsem nastoupil na Vysočanské, automaticky nastoupl do metra a jel do práce. O několik minut mě zarazil název stanice Hloubětín. Takže jsem na Rajské, toho dne již podruhé, nasedl do metra a tentokrát se vydal na správnou stranu.
O čtyři dny dříve si doma umyju ruce, jdu k pověšené osušce a otřu se do záclony.
Každý jsme nějaký. Já jsem chaotik a jen s velkým úsilím vnáším do svých věcí řád a systém. A v některých obdobích jsem ještě zmatenější než jindy, přitom to vůbec nesouvisí s náladou, životním rozpoložením či pocitem. Poznám to právě na takových silných projevech roztržitosti. Zatím nejlepší kousek se mi povedl v Bille na Proseku. Po nákupu jsem naložil jídlo do batohu, nanuka si nechal venku, odjíždím s vozíčkem do fronty, beru si z něj pětikorunu, roztrhnu obal nanuku, jdu ke koši, vyhodím pětikorunu a s obalem odcházím. A právě v takové okamžiky si řeknu: kámo zpomal a než budeš přecházet silnici, třikrát se rozhlédni.

Ženeva 1

2007-11-30T16:57:00.000+01:00

Čím to je, že jsme tak snadno zařaditelní do několika typů. Třeba Američan typ Jerry Springer se mě ptal v budově Spojených národů, kde je záchod. Nevím, proč se mě lidé ptají na takové věci. Jako bych snad vypadal, že se orientuji víc než oni. Třeba v ženevské tramvaji o den dříve se mě nějaká paní ptá, jestli ta tramvaj jede na nádraží, jako bych snad byl místní. Odpověděl jsem, že také hledám záchod (I am also looking for toilet), tedy tomu Američanovi, ne té paní v tramvaji. On to zopakoval (You are lookoing…) , čímž mě zaskočil. Leknul jsem se totiž, jestli jsem náhodou neřekl, že se těším na záchod (to jsou ta anglická slovesa), což je také složenina s look, ale nemohl jsem si vzpomenout na správnou předložku (samozřejmě, forward). Těšit se na záchod by nebylo nijak od věci, ale přeci jen je to trochu nepatřičná odpověď: „Nevíte, kde je záchod?“ „Nevím, také se na něj těším.“ Zbytek dopoledne profesor typ Jerry Springer, tedy dobře padnoucí sako, trvalá dozadu vyfoukaná v dokonale aerodynamickém tvaru, znuděně seděl a poslouchal řečníky, občas potlačil zívnutí téměř ve stejné intervaly jako já.

Šermířské mistrovství

2007-11-01T19:36:00.000+01:00

Vždycky se mi líbil šerm. A možná si opravdu člověk svoje nesplněné touhy dopřává v dětech. Když ne ve vlastních, tak v jiných. Moje neteřinka a synovec chodí do šermířského klubu. Tam trénují kord, na žíněnkách, kterým se říká planš a jsou kovové, s přilbou, které se říká maska, v těch hezkých oblecích. Včera mě vzali na Juniorské mistrovství Evropy a byl to zážitek. Kord je elegantní a inteligentní, šavle dynamická a tak trochu maso... Vyražte, podívaná stojí za to, vstup je volný, výkony pozoruhodné, SK Slavia je na Kubánském náměstí 20 minut tramvají 7, 19, 24 z centra, nebo se alespon podivejte na prime prenosy na CT4. Ale osobní účast má tu výhodu, že můžete porovnávat reálnou realitu a realitu mediální, vysílání se promítá na zeď haly. V televizi vypadá zápas nějak profesionálněji a vrcholověji a nedosažitelně, s těmi titulky, prostřihy různých kamer, opakovanými záběry. Na vlastní oči je to obyčejnější, poražený hrdina předchozích minut zpocený táhne svůj vak, vítěz se zdraví s jeho trenérem, pod vip funkcionářem se rozpadne židle a on se skutálí za jemného smíchu neprivilegovaných diváků, záchody smrdí, odpadky pod lavičkami, řvaní šavlistek. Skutečná realita (podivný svět, když skutečnost potřebuje přívlastek, ale možná je to jen šalba cizího slova) není tak nablýskaná, nejde tak snadno vyseknout hezké záběry a ignorovat ušmudlanou obyčejnost. Bezprostřední šerm je strhující, mrkněte na pár dokumentačních fotek.

Berlín

2007-10-08T17:18:00.000+02:00

Některé chyby člověk, tedy já, opakuje pořád dokola. Jakmile uplyne nějaká doba, nepříjemný zážitek ztratí svoji sílu a já do něj opět hloupě skočím. Například mše: vždycky po čase si řeknu, že to je přece bezva věc a naivně se zúčastním. A vždy se dostaví pocit nepatřičnosti mojí přítomnosti. Po chvíli si připadám jako podvodník, který se vplížil kam nepatří a předstírá něco, čemu nevěří. Nedělat to, co ostatní, odporuje mojí přirozené touze splynout s domorodým prostředím, být konformní a k nerozpoznání od místních. Také to je možná ješitnost sociologů, etnologů atd. , odpozorovat chování a zvyklosti místních, ať jde o houbaře, cestující v budapešťské podzemce nebo věřící v kostele. Podobná zapomnětlivost mě pravidelně postihuje u zahraničních skautských seminářů. Pokaždé zapomenu, jaká to byla posledně ztráta času, nechám se nadchnout letákem a programem, abych si kolem na semináři v sobotu dopoledne – ach jo, to jsem si zase naběhl. Po věcné stránce si z Berlína odvážím dva tři nápady a dvě fitky, to je hodně málo. Trochu lepší to je se společenským rozměrem akce, je zajímavé setkat se s lidmi z celé skautské Evropy a slyšet, jaké problémy řeší. Ale užitečnější by bylo zůstat o víkendu doma, posekat trávu, uklidit...

A pak tu jsou ještě soukromé přínosy. Rád objevuju nová města a lidi v nich, obchody, atmosféru, rychlé občerstvení na ulici, podzemky a nadzemky a mezizemky. Rád zkouším neznámá jídla a nápoje, třeba něco jako Frausbrasse či Apfelschorle… Skoro nejradši jezdím městskou dopravou a pozoruju lidi a učím se s nimi sžít, chovat se přirozeně. A mám rád galerie a muzea, ale to chce přípravu a těšení se a dost času, tentokrát chybělo obojí.

Před časem jsem četl rozhovor s Bémem, vyprávěl o městských dopravních okruzích a jak mu primátoři jiných měst říkají: „Ty ještě nemáš městský okruh?...“ Jakoby město bylo jeho, jakoby vlastnosti a charakteristiky města srůstaly s člověkem. Podobně to je na skautských seminářích s růstem členské základny nebo tržního podílu: „A co vy, klesáte nebo rostete? Také bych se jednou rád dočkal toho, že budeme moct říkat, jo, je to dobrý, od roku X pořád stoupáme. Růst členské základny pozoruhodně legitimuje cokoli, co organizace dělá a jak řeší problémy. Pokud rostete, jsou vaše názory pravděpodobně správné. Pokud klesáte, je to s legitimitou trochu na pováženou a vlastně to nikoho moc nezajímá. Dříve jsem se naivně snažil mluvit o tom, co děláme, teď už s pokorou a trpělivě naslouchám, i když často věcem, ve kterých jsme mnohem dál. Nevím, jestli slovo trpělivě nevzniklo z trpět. Sedím a nemůžu se dočkat konce, je třeba to trpělivě protrpět, přetrpět a dotrpět. Naštěstí tu nejsem sám, a tak si o přestávce můžeme s K. říct, že i další dílna byla k ničemu a ač si to lze stěží představit, překonala v neužitečnosti ty předešlé.

Jinak - Berlín je super. Na ulicích tu chodí tolik divných lidí, divně vypadajících, divně oblečených, u nás by každý z nich působil exoticky a vyvolal zájem kolemjdoucích, ale na berlínských ulicích se v záplavě jinakosti úplně ztrácí. A pak tu mají cyklostezky, kola všude kolem. I bezdomovci jezdí na kole, zpomalí u odpadkového koše, kouknou co dnes dávají a frčí dál. Berlín je také význačný tím, kolik krásných holek a elegantně oblečených žen tu jezdí na kole. Berlin je metropole, Praha větší vesnice, a jsem za to rád.

Poslední berlínská půlhodina, koupil jsem si Bratwurst mit Brotchen a na cestu do auta Milch Kafe, paní kavárnice jej přepečlivě připravila, mile se usmála a popřála mi Schone Sonntag. Snadno si zvykám na příjemné chování. Spokojeně sedím v autě, svištíme domů po třídě Karla Marxe, popíjím Kafe a ukusuju křupavou Brotchen a říkám si, že mi najednou němčina přijde hezká a srandovní a že bych asi v Německu dokázal nějaký čas žít.

Tolik dobrot

2007-07-03T00:13:00.000+02:00

Jakoby se spousta věcí přiházívala po hrstech, spíš kvantově než lineárně. Starosti i radosti, zážitky i knížky. Po hubených časech najednou záplava hojnosti. Začalo to před dvěma třemi týdny: vyšel další Garfield, životopis Waltariho a nový Tolkien. Nevěděl jsem, do čeho se dříve pustit, jako když mimořádně vyhladovělý nakoupím dobroty v Albertu, pak se hlady šilhaje a úpě konečně dokodrcám domů, vyložím všechno v kuchyni a najednou nevím, od čeho začít, chtěl bych všechno najednou. Ani teď jsem nevěděl, ochutnal jsem nejdříve trochu z každého a pak zvolna jedno po druhém vychutnal.

Garfielda nemá smysl vychvalovat. Životopis Fin Mika Waltari napsala Markéta Hejkalová, jeho současné překladatelka. Zasloužila se o všechny W. knížky, které v poslední době vydalo milé nakladatelství Hejkal, tj. Temný anděl, Krvavá hvězda, Šťastná hvězda, Plavovláska, Cesta do Istanbulu - tu teď vyprodávají Levné knihy. Celá řada je moc hezká i graficky, leží teď přede mnou a hezky se na ni dívá. Obálky se dřevoryty od Zdeňka Mézla jsou geniálně zvolené k novověkým krvavým příběhům Mikaela Chluponožce, škoda, že jsem na ně zatím v žádné aukci ani galerii nenarazil. Stejně příhodné vybrali obálky dalších knížek, třeba tu istanbulskou od Jiřího Slívy.

Občas mám pocit, že překladatel musí znát knížku víc než sám autor. Paní Hejkalová toho přeložila od W. už opravdu hodně. Biografie je to poctivá, nenapadá mě rozměr, kterému by se nevěnovala. Citlivá místa zmiňuje, decentně. Spousta zajímavých detailů, třeba jak W. občas strávil několik dní v psychiatrické léčebně, aby se zmátořil. Nebo jak se zásadně nenechal vyrušovat, když přes den psal – ničím a nikdy, ani si nepřečetl dopis, ani nepozdravil návštěvu. Jedinou výtku mám – příloha o cestách Miky Waltariho úplně splývá s textem knihy, jako příloha je značena jen v obsahu. Tím závěrečná kapitola, která má být podle dobrého zvyku vyvrcholením, úplně zaniká a závěrečný dojem je rozplizlý, chybí vrchol. Tedy upozornění – poslední kapitola je ta, která se tváří jako předposlední.

Nový Tolkien je temný. Jmenuje se Húrinovy děti, přeložila opět Stanislava Pošustová. Sága se odehrává dávno před hobitími příběhy. I když poznáte, že se jedná o nedokončený text, nijak to nezabraňuje vyznění. Nevěděl jsem, co očekávat, ale postupně mě úplně jiný styl pohltil a zahltil a bylo to jako sledování filmu, o kterém dopředu víte, že to s hrdinou špatně skončí, každé slovo, každý čin, každé rozhodnutí neodvratně strhuje k tragédii, zbývá jen zjistit, jakou podobu získá a jak moc zlé to bude. A tak je to s Turinem a jeho sestrou Nienor, víte to od začátku a nelze jejich pádu zabránit, jen jej můžete sledovat. Oproti Pánovi Prstenů, příběhu o naději, jsou Húrinovy děti mýtem o neodvratnosti sudby.

Aby toho nebylo málo, úplně nový Waltari, Tanec na hrobech z Finska roku 1809, už na mě pomrkává z poličky.

Cestou na I. P.

2007-06-21T16:54:00.001+02:00

Kdysi byla krásná. Unavené čelo si opírá o dlaň, loket zapřený na okenním rámu tramvaje. Vaky pod očima, které kdysi musely mladíky přivádět do rozpaků. Zešeřelá Ječná ubíhá v nepovšimnutí dolů k náměstí. - Přes den je takové horko, můžu jít nakoupit až večer. I teď je pořád vedro a už je skoro deset. Aspoň že teď mají samoobsluhy otevřeno tak dlouho, když už je všechno tak drahé. Jak je vedro, strašně špatně se mi dýchá, je to pořád horší. Ty nové prášky nejsou tak dobré, musím si vzít zítra ráno radši dva. - Po chvíli se vzpřímí na sedadle, už trochu odpočatá. Urovná v klíně kabelku a ošoupanou igelitku z Alberta. Neposlušný pramen obarvených blond vlasů se vysvleče ze sponky a sjede z temene ke stříbrným skráním. Povadlé kouty kolem úst, jeden velký obdélníkový zářez z dřívějších dolíčků až k bradě. Kolem těch úst, která kdysi vášnivě líbala. Možná to byla jiná žena.

Zahradní

2007-06-15T19:58:00.000+02:00

Jen málo věcí je smutnějších než odkvetlá růže. Syté barvy se rozpily, lístky zhnědly a zkrabatily se. Umírající květy připomínají pomíjivost krásy. Ostříhal jsem je a zanedlouho přišla opravdová letní bouřka, s vichrem a velkými kapkami, kapami. A pak ještě plné hrstě krup, odrážely se do všech stran, odskakovaly od chodníku i oken, odplouvaly v potocích deště, zahrada se bělala jak po vlhkém únorovém sněhu. A ve mě se mísila nevinná mladičká radost z té nespoutanosti a běsnění a dospělá starost o střechu, révu, mladé stromky. Musí být vždy proti sobě?

Schůzování

2007-05-31T22:19:00.000+02:00

Některé dny jsou při pohledu do diáře hrozivé. Ani ne tak tím, jaká práce mne čeká, ale jakou formu bude mít: sezení, diskutování, naslouchání, řízení, argumentování, vyjednávání, snaha o porozumění a pochopení, motivování, vciťování, kritizování, řízení, mluvení, mluvení. Nejčastěji jde o výkonné středy, většinou šest a půl, zřídka čtyři hodiny schůze. Nebo dnes: naskočím ve dvě odpoledne a se dvěma dvacetiminutovými a dvěma pětiminutovými přestávkami z vlaku vyskočím po sedmi hodinách čtyřiceti třech minutách a třech schůzkách, z nichž jsem musel řídit jenom tři, což je docela dobré. Často pomůže předzásobení: nakoupím nějaké dobroty a průběžně je pojídám, ale to jde jen někdy.

Zajímavé je, jak se míchá těšení na setkání s lidmi a radost z možnosti s nimi pracovat – občas to opravdu je zajímavé a zábavné, protože třeba humor a průpovídky JN jsou neuvěřitelné – s nechutí být po schůzování zase vysoslý a s divným pocitem tuposti v hlavě. Jen se vploužím rázným krokem do metra a jsem rád, protože už jedu domů. Jakoby mi tělo naznačovalo: nejsi úplně schůzovací typ. Škoda, že mi schůzování nedává povznášející pocit z dobře vykonané práce a naplněného dne – nemůžu si sáhnout na nic víc než na zápis a to je takové slabé šustivé nic.

Otupělost je pryč, změna činnosti zabrala, tak už se jdu vplížit do metra a domů.

Eichmann 2

2007-04-18T00:25:00.000+02:00

Největší otázkou stále je - v různých obměnách - jak je možné, že se něco takvého stalo? Jak je možné, že oni sami tak ochotně spolupracovali? Nepochybně považovali své jednání za rozumné - tak jako jej považuje každý člověk, aby si zachoval zdravý rozum. Jistě měli pocit, že dělají to, co je třeba. ("Jako kapitáni, jejichž lodě se začaly potápět, kteří je musejí dovézt do přístavu i za cenu toho, že velkou část drahocenného nákladu musí hodit přes palubu..."159) Jistě si mysleli, že jednají normálně. Opět se mi tak vrací otázka, jestli etické normy jsou pouhým sociálním konstruktrem, nebo mají nějakou konstantní složku. Jak má člověk poznat, že se ocitl v nenormální společnosti, kde platí nenormální normy? Když už od středověku každý ochotně popíše společnost, ve které žije, slovy jako: "vymknuta z kloubů doba šílí." Jak má člověk v přítomnosti poznat, že se ocitl v opravdu nenormální době? Při zpětném pohledu je to tak jednoduché, ví se, kdo byl padouch a kdo hrdina, nebo alespoň tuší. Ale jak to poznat uvnitř doby? Eichman se choval "normálně", tj. stejně jako ostatní. "nevěděl o nikom, kdo by byl proti konečnému řešení." (157)

Zároveň to není tázání nijak neaktuální: minulý týden proběhla zpráva o odsouzení Srbů za vraždy bosenských muslimů. Ty se odehrály v době, kdy už jsem se mohl a měl zajímat o to, co se děje pár hodin od nás. Samotné zpravodajské šoty - viděl jsem totožnou zprávu na ČT a Primě - jsou na samostatný rozbor: s jakou lekhkostí média odvysílají videonahrávku spoutaných lidí, kteří byli o několik sekund později nejspíš zavražděni zastřelením zezadu. Sledujete poslední vteřiny jejich životů, ale v ničem se to neliší od šotu o zatčení Starky na dálnici u Příbrami.

Zatím mám rozečteno, tohle jsem už musel napsat, myslím, že to pro dnešek stačí.

Zvláštní, jak voňavé je letošní jaro. Jeden ze seznamů v hlavě si vytvářím z věcí, které člověka udržují naživu. Z věcí, díky kterým každé ráno přeci jen nakonec vstane a neřekne si: už toho bylo dost, to by stačilo :). Jednou z nich je určitě schopnost člověka zapomínat a díky tomu se podivovat: přijde mi, že ještě nikdy zlatý déšť tak nezářil, že ještě nikdy nebyla třešeň takhle obsypaná květy, že ještě nikdy se koruna ringle altánovy nerýsovala tak kontrastně proti modré obloze: sněhově bílé květy na uhlově černých prastarých větvích. Ještě nikdy nebyl na jaře vzduch tak provoněný, svět voní úplně jako elfí písničky v Roklince.

Eichmann 1

2007-04-18T00:18:00.000+02:00

Nedávno ČT odvysílala strhující rekonstrukci HBO o konferenci ve Wannsee, tedy o konferenci, kde se v roce 1942 rozhodlo o konečném řešení židovské otázky. Donutilo mne to konečně sáhnout po knížce H. Arendtové, kterou nám už na škole doporučil Petrusek. Jmenuje se Eichmann v Jeruzalémě. Celkově: není to veselé čtení. Nechávám si je většinou na ranní cestu do práce. A pokaždé si říká, jestli lidé kolem mne cítí, o jakých hrůzách právě čtu. Nikdy ji nečtu před spaním. A to přes velmi racionální, střízlivý a věcný a čtivý styl. Jsou to vlastně dějiny druhé světové války popsané perspektivou Eichmannova osudu, kariérního postupu, úkolů, které řešil (mikrohistorie?). A zároveň také svědectví o soudním procesu s Eichmannem, který se uskutečnil po jeho únosu izraelským komandem z Argentiny, téměř dvacet let po skončení války.

V mnoha ohledech Arendtová bourá moje mýty - asi jako většina lidí jsem měl hrubou představu o koncentračních táborech, ale nijak jsem nerozumněl tomu, co se vlastně skrývá pod "židovskou otázkou" v nacistickém pojetí a zejména pod jejím "konečným řešením". Od vyhánění (judenrein), přesídlování, po vyvražďování. Nerozuměl jsem, proč se to vlastně dělo, jaký byl cíl.

Nelze být jinak než zkratkovitý. Zároveň nepochybuji, že historici už jsou v poznání tehdejších událostí dnes mnohem dále.

Asi nejpřekvapivějším zjištěním je pro mne míra zapojení samotných Židů do jejich likvidace. Bez jejich spolupráce by vyvražďování v takovém rozsahu nebylo možné: Německo nemělo ani dost pořádkových sil, ani úředníků. "Eichamnn nebo jeho lidé informovali židovské rady starších, kolik Židů je třeba k naplnění vlaků, a židovští starší zhotovili seznam osob určených k deportaci. Židé se nechali registrovat, vyplňopvali nesčetné formuláře, odpovídali na mnohostránkové dotazníky ohledně svého majetku, aby byla usnadněna možnost jeho zabavení; pak se přesně dostavovali na shromaždiště a nastupovali do vlaků. Těch několik málo, kteří se pokusili uprchnout nebo ukrýt, bylo zajištěno zvláštními židovskými policejními oddíly. Pokud Eichmann mohl vidět, nikdo neprotestoval, nikdo neodmítl spolupracovat." ... "...vybírali od deportovaných poplatky na krytí nákladů spojených s jejich transportema likvidací..." 159 Nevím, jak dlouho sami Židé věřili, že jde o přesídlování.

Jak se něco takového mohlo vůbec stát? Dva podstatné faktory, zatím:
- aktivní spolupráce Židlů samotných, vytvoření židovských rad, které přijaly pravidla hry nacistů: rozlišování na "obyčejné" Židy a prominentní, organizačně zajišťovaly transporty apod. V zemích, kde tyto rady nefungovaly a kde Židé neměli svoje instituce, byl podíl přeživších zcela odlišný. Nepochybně tohle zjištění bylo a je pro Židy samotné trpké a pro Arendtovou to v její době muselo být nesmírně těžké napsat.
- lhostejnost či pasivita místních obyvatel. Kde se lidé i vláda za svoje spoluobčany postavili, odvíjelo se vše jinak. Příklad Dánska je v tomhle jedinečný, kdo nezná příběh o dánském králi a nařízení nosit žlutou hvězdu, o mnoho přišel. "Několik set Židů (!), které se podařilo německé policii zadržet, blo posláno do Terezína (tj. do koncetračního tábora pro prominentí Židy). "V ghettu měli větší privilegia než jakákoli skupina díky nikdy nekončícímu "povyku", který kolem nich dělaly různé dánské instituce i soukromé osoby." 235 "Je to jediný známý případ, kdy se nacisté setkali s otevřeným domácím odporem...." 235 V Dánsku vyhlazování Židů naprosto zkolabovalo. V protikladu s tím je zarážející, s jak relativně malými "lidskými zdroji" dokázal Eichmann "evakuovat" statisíce a milióny Židů z jiných států. Z pohledu nás jako Čechů jde samozřejmě o jedno z temných míst.

Seminářový

2007-04-01T20:59:00.001+02:00

Do Plzně jsem dorazil autobusem už před osmou. Na nástupišti postávaly podivné existence, takové, se kterými bych nechtěl jít v noci tmavým podchodem. Ale to jsem ještě nevěděl, že máme něco společného. Před cestou jsem nesnídal, byla to pro mne ještě hluboká noc, a tak nemohly uniknout mým vyhládlým zrakům pečlivě navršené přepravky na pečivo v pootevřených dveřích. Vezmu s vidinou voňavého koláče za kliku, ale bufet je ještě zavřený, což místní existence, narozdíl od mne, dobře vědí a nedočkavě prot se tu ochomýtají. Za chvíli klíč cvakne a my se natěšeně hrneme dovnitř. Zvolil jsem dva chlebíčky, což by v neděli byla odvážná volba kdekoli, nejen v nádražním bufetu. Koláčky, koblížky a podobné laskominy ale nejsou k mání. Tři pánové popíjejí na stojáka první ranní pivo a diskutují – o čem asi? Naproti mě si sednul divný typ, co chvíli mu zvoní mobil jako policejní siréna, sleduju, jestli to s někým při tom zvuku netrhne. Nemůže se probojovat do pytlíčku s citrónovou šťávou. Dal si také chlebíček a čaj, má stejnou značku telefonu, možná jsme si podobní víc než bych si přál. Ale on tak divně sedí a divně se dívá kolem... Starý Rom o stůl vedle pořádá slepičí vývar s masem a nudlemi; před pultem se na chvíli vytvoří nával, ostřílenější prodavačka přechází ke kase, a tak vstane a zkušeně ukořistí rohlík navíc. (Nejsem rasista?) Skauting občas přivede člověka na místa v čase i prostoru, které by jinak úplně minul.

Říká se, že pro vydatný spánek jsou nejpodstatnější první hodiny po usnutí – to u mě asi neplatí, přijde mi že potřebuju nejvíc nerušený čas ke konci, tak od čtyř do šesti – a o ten jsem včera i dneska přišel. Snad jsem nepovídal nesmysly, ztratil jsem se jen jednou a toho si myslím kromě mne nikdo nevšiml – snad :).

Odpoledne se kruh uzavřel opět v bufetu. Díky seminářům a objíždění lesních akcí z nich pomalu vytvářím sbírku: v Havlíčkově Brodě je takový ten hned vedle potravin s malými stolečky a židličkami, měl jsem tam kuře s něčím, v Olomouci na autobusáku guláš, vysoký strop, pan štamgast laškuje s paní bufetovou a pejsek už chce jít domů. Skautské klubovní semináře znamenají vedel dobrého jídla také fajnové spaní: nejčastěji na podlaze, člověk ocení, když je zameteno, pokud je koberec, lebedili jsme si s Bobíkem, jaký to je luxus a že nám štěstí přeje. Někde se dokonce našlo i kanapíčko, o které jsme svedli spíše ze zvyku řečnický souboj o právo noci. Nezapomenutelná je noc u K. a Č., kde jsme s Bobíkem spali na moderní manželské nafukovací matraci, což znamenalo, že když se jeden výrazněji pohnul, druhý byl vymrštěn do okolního prostoru. Usínání se tak změnilo v hodně veselou zábavu, už dlouho jsem se před spaním tak nemlátil smíchy a nemlátil sebou o nábytek a podlahu. Nejdřív to byl souboj, ale pak jsme se snažili pokud možno nepohnout a neporušit křehkou rovnováhu.

Když jsem si před dvěma roky dal pauzu na zotavenou a jezdil chvíli Českou cestu, byla to zajímavá změna: spaní v hotelu, pokoj s voňavými peřinami, ručníkem a sprchou, mejdlíčky a šampónky. Snídaně také formou bufetu, ale jiného než nádražní, nezřídka ochutnávka vín. Na chuť jednoho archivního Chardonay asi dlouho nezapomenu – jen se na chvíli zastavilo, lehce polaskalo a sladce rozplynulo. Ale i anglické snídaně se časem přejí a člověk se těší na domácí snídani, kde nemusí pořád běhat s malým hrnečkem pro čaj a být upravený a navoněný a svoji postel, která má přesně tu správnou tvrdost.

Ještě bych měl sepsat zhodnocení semináře a obsah, protože to byl jeden z prvních přímo k experimentálním stezkám, ale nevím, jestli se už neskulím do vany a do postele.

Co jsem posledních čtrnáct dní pořád někde zběsile pobíhal, ústředně se lesoškolil, akreditoval zdravotníky, venčil činčilu neteřinky a sestřiččiny psi, rosil mamky orchideje a povídal si s bráchovým Ritoušem, zatímco oni si beze mne pluli po Nilu mezi pyramidami, vykvetla mi na zahrádce meruňka do krásy, letos jí budou tři roky. Když jsem ji viděl naposledy, měla jen nalité pupeny a květy, a teď si klidně vykvete a vůbec jí nevadí, že ji nikdo nechodí každý den obdivovat, jak jí ta růžová sluší. Je to bezva, když člověk narazí na něco krásného.

Třídní sraz /doplněno/

2007-02-23T22:49:00.001+01:00

Před rokem jsme se poprvé od gymplu sešli se spolužáky, dnes podruhé. V hlavě se mi pořád honí kousky rozhovorů, věty, myšlenky, za tak krátkou chvíli člověk musí pobrat tolik nového, protože kdo ví kdy se zase uvidíme. Letos to nebyla taková darda jako loni, spíše evoluce oproti loňskému skoku.

Dvě dobré zprávy: ještě stále si máme co říct. Během chvilky navážeme zpřetrhaná přátelství, zůstává otázka, jak dlouho může přátelství přežít takovéhle macešské zacházení.

Druhá dobrá zpráva, spíše pracovní - pro přežití skautingu je možná nezbytný (mimo spousty jiného) jeden vnější faktor: existence a rozumný podíl "alternativců" ve společnosti. Lidí jdoucích mimo hlavní proud, definice kruhem by byla lidé vyznávající postmateriální hodnoty, hodnoty, které se točí kolem kvality života. Oni tvoří a budou tvořit jednu z našich hlavních cílových skupin, tedy rodiče s aktivním zájmem o výchovu svých dětí a s kritickým přístupem ke světu. Moje generace pomalu zakládá rodiny a vypadá to, že alternativci budou. Když vše půjde dobře, až budou jejich děti ve věku vlčat a světlušek, bude už nový program a další věci, o které se snažíme, hotové a snad i zaběhnuté. Tak abychom do té doby vydrželi a také přežili kritický pohled nejen budoucích rodičů.

Doplněno
Trocha skepse: naše světy se přeci jen pozvolna oddalují. A ta chvilka nestačí, aby se já a ty změnilo na my, které si člověk pamatuje z dřívějška. Hezky je to vidět při odcházení z večírku. Je nevhodné říct 'půjdeme?', protože žádné my není, jsou pouze jednotlivá já. Přiměřené věta je 'tak já už půjdu', možná se další já připojí, možná ne. Kdysi jsem si blízkého člověka definoval tak, že vím, co jej právě trápí. A k tomu pár minut za rok nestačí.

Nesouvisle o tvoření

2007-02-22T00:19:00.001+01:00

Asi každý tým používá pro označování typů programů svoje termíny, jako třeba fitka, drobnička, orvo atd. Někdy se kolem nějakého typu her objeví i další specifická spojení. Na českocestových kurzech jsou velmi oblíbeným programem videoklipy: účastníkům dáte kameru a nějaké zadání a oni tvoří, blbnou a stmelují se. Jednou po skončení videoklipů se vracel kolem účastníků instruktor-lezec. Instruktor-lezec je zvláštní kategorie instruktorů, kteří lezou na stromy a skály, nosí přilbu, zachmuřený chlapácký výraz a jsou zbožňováni účastnicemi. Jak pravil J.: "Stačí projít kolem nich v sedáku, trochu zachrastit karabinama, nejlepší je si připnout několik osem." Asi je zřejmé, že do této kategorie bohužel nepatřím. Tedy onen instruktor byl právě v lese natahovat lana a jak tak jde kolem rozjařených účastníků, ví, že právě proběhly videoklipy a k účastníkům prohodí: "To jste se kreativně vydojili, co?" Účastníci byli trochu zaraženi, asi stejně, jako kdyby řekl, že mají po lození určitě pořádný bandasky. Bandasky a kreativně se vydojit jsou takovými specifickými souslovími. Psaní blogu pro mě slouží k podobnému účelu: dává mi prostor tvořit. Když mám nedostatek tvoření, píšu více. Teď zrovna píšu málo, protože se vyřádím na jiných věcech.

V lednovém Skautingu je milý rozhovor s Jaroslavem Weiglem od Cimrmanů - vůbec celá ta řada Skautingových rozhovorů je zajímavá, jenže asi je nikdo nečte. Pan Weigl říká: "Dobrodružství je každý obraz, který děláte. Přicházíte s určitou představou a najednou zjistíte, že vám to nevychází. A to je chvíle, kdy skutečné dobrodružství teprve začíná. Kdy začínáte používat věci, které v životě nepoužíváte a tak dál." Exupéry by to možná nazval smiřováním protikladů. Nevím, kde se vzalo obecně sdílené představení, že umělec tvoří v nějaké extázi, vlastně se dílo tvoří samo skrze něj. Snad z filmů. Snad od beatniků - přitom Kerouac psal Na cestě několik let, ač to působí napsáno během polední pauzy. Snad proto mi byli umělci odedávna zahaleni závojem výjimečnosti, obdařeni něčím nevšedním a nedosažitelným pro obyčejné lidi. Jen časem mi stále více přijde, že to je možná mnohem více o řemesle, vytrvalosti a pečlivosti. A možná také o konstruování: sám sebe pojímat jako umělce a být tak pojímán.

Nepochybně je umělecký život jiný. Nezapomenu na svoji první návštěvu v malířském ateliéru. Bylo to v Torontu u sestry přítelkyně mého kamaráda. Jmenuje se Sasha Pierce www.sashapierce.ca a podle mínění lidí okolo patří k velmi nadějným mladým umělkyním, získala spoustu různých stipendií od význačných institucí. Společný ateliér pro několik umělců v bývalé průmyslové zóně, obrazy opřené jeden přes druhý u stěny, stejně jako mám na půdě složené desky a prkna. Moc zajímavé, hezké (i když o to asi nejde), příjemné na pohled, víc nedokážu posoudit. Sasha mi říká, že teď se začíná hodně zajímat o využití látky při malování a dneska že má v plánu zkoušet, jak látku přilepit na plátno tak, jak si to představuje. Úplně jiný svět: jde do práce s tím, že dnes má jen jeden úkol: vymyslet a zkoušet, jak hadřík bude držet na plátně. Źádná okamžitá inspirace z nebes, spíše spousta hodin řemesla. A pak možná ta inspirace. Ale třeba je to úplně jinak, nejsem umělec.

Mistrovství

2007-01-21T14:04:00.000+01:00

Sborník sportovních povídek Oty Pavla mi padl náhodou do oka v oblíbeném, vlastně jediném známém, brněnském antikvariátu kousek od Zelného trhu. Už jako malý - opravdu malý, někdy tak ve čtvrté třídě, i když už si sám sebe malého skoro neumím představit, naštěstí máme nějaké fotky - jsem přelouskal jeho Pohádku o Raškovi, už si ji příliš nepamatuju, jen že se mi moc líbila.

Samozřejmě jsem nejdříve neomylně zamířil k Radanu Kuchařovi. Se Zdeno Cibrínem úplně nenápadně přijeli pod kopec a dokázali to, o co se marně - a často se smutným koncem - pokoušeli nejlepší lezci z horských velmocí: uskutečnili prvovýstup na Eiger.
"Stěna se nahoře ohřívá slunečními paprsky a teplem průzračného nebe. Již není mrazivé noční ticho. Lámou se odštěpky zvětralé skály a padají první kameny. Ale to je jen overtura eigeru. Ledový stometrový žlab. Nyní pomalu. Zatlučou ledovcovou skobu, vysekají stup, zase skobu, pomáhají si lany. Teplota málo pod nulou, teče z nich. radan si náhle uvědomuje, jak dlouhou dobu opakuje německy větu: ‘Die Bedingungen sind nicht ganz gut.’ Chce ji zahnat, ale zjistí, že ji mumlá česky: ‘Podmínky nejsou zcela dobré.’“ (85)

Druhá zastávka, samozřejmě, mířila k Emilu Zátopkovi a jeho neuvěřitelnosti.

Zátopek už za sebou měl závody na deset kilometrů. Druhý běh na pět kilometrů. Na závěr druhého běhu, na pět kilometrů, se můžete podívat na you tube - záznam ale bohužel začíná až v okamžiku zvonění do posledního kola. Ota Pavel:
"...Jsou jen čtyři -Schade, Mimoun, Chataway - a medaile jsou jen po tři. Emil běží v předposledním kole na třetí pozici, z té se chystá zaútočit. Má všechno promyšleno; čtyři roky na to myslel. Ne jim utíkat ze špičky; daleko horší pro ně bude, když je předběhne zezad, a tak znásobí jejich porážku na dvakrát. Gling! Gling! Poslední kolo. Zazvoní to jako na lodi, která se potápí, zachraň se kdo můžeš! V té chvíli se všechno zvedá ze sedadel; stadión rázem vyrostl o dva metry. Zátopek finišuje a uvažuje; mám pět nebo už deset metrů náskok? Vzápětí si musí připustit, že nemá nic. Ostatní ho předbíhají! Teď už se nelítostně bijí jako boxeři, jenomže přitom neteče krev. Tisíce kilometrů naběhali ti čtyři v přípravě na tento boj, a teď běží posledních třista metrů. Pro Emila je to úplná katastrofa. Je čtvrtý, a měl být první, ostatní běží teď rychleji než on... Chtěl je napálit, a oni napálili jeho... tělo a svaly vydávají ohromné zásoby energie; ale není to nic proti tomu, co produkuje mozek... Ještě není vše prohráno, dosud nejsou v cíli. ..." (62)

A ještě úsměvný kousek z maratónu na olympiádě v Helsinkách. Tuhle trať pan Zátopek nikdy v životě předtím neběžel.
"Úplný nováček Zátopek byl na startu trochu vyjevený. Nikdo z odborníků s ním vážně nepočítal. Emil pozoroval tři zkušené Japonce; metali při rozcvičce dokonce kotouly. Měl to dělat taky? Zdálo se mu, že si tím Japonci sahají předem do kapsy pro peníze. Ne, raději udělá pár kotrmelců až po závodě. Dokonce se vůbec nerozcvičil; co kdyby mu tyhle síly potom chyběly? Celá jeho rozcvička se skládala z toho, že lehce klusal přes celé hřiště na záchod." (65)

A pak už hezky popořadě od začátku. Ale povídky se dají číst pořád dokola, jsou mocné. Jak dokáže vtáhnou do času a místa, do člověka a jeho cítění a myšlení a prožívání. Jak dokáže tak zapůsobit, jak to jenom dělá?

Wim Wenders pro mě v Lisabonském příběhu vyslovil měřítko silného filmu: ten, který dokáže pohnout člověkem. Dá se vztáhnout i na cokoli jiného. Každé vyprávění tohle kritérium splňuje a je požitek je číst a nechávat sebou pohnout. Je prostě mistr. Zůstává mi ale jedna otázka a zároveň nesplnitelné přání - jak by Ota Pavel povídky napsal ve svobodné době?

Ota Pavel: Výstup na Eiger
Olympia, Praha 1989

Smutno či veselo

2007-01-18T00:16:00.000+01:00

Opět jsem byl lehce nařčen, že píšu smutné věci a že tedy jsem nějaký smutný až depresívní - takové silné slovo. Nejsem nijak zvlášť. Při psaní je tak snadné se stylizovat do nálady, ponořit se do ní, třeba do smutné, a přitom, nebo potom, být docela veselý. Už jistě vznikly práce o psychoterapeutickém či psychohygienickém účinku blogů. Určitě je dobré, když deviant píše blog pro spřízněné úchylné duše, než aby do svého světa zatahoval duše nespřízněné. Tedy, nepřipadám si nijak extrémně neveselý, připadám si docela normální. I když pochybnosti o své normalitě má občas asi každý.

Před lety jsem úplně hltal scifi sérii o válce s Chtorrany, kteří napadli Zemi. Zní to slabomyslně, ale zpracování je velmi inteligentní. Třeba je tam velmi dobře začleněna koncepce vyrovnávání se se ztrátou Elizabeth Kubler-Rossové, která je zcela regulérní vědeckou koncepcí (O smrti a umírání, překvapivě dobře se čte) a člověk by toto ve scifi nečekal. Nejde o žádné marťánky s tykadly, ale o postupnou kolonizaci celého ekosystému systémem mimozemským. Hlavní hrdina, Mccarthy, je docela fajn chlapík, chová se sice občas nerozumně, ale vzhledem k extrémním situacím - jako třeba vymření téměř celého lidstva po sérii epidemií, tedy i vymření všech blízkých - mi to přišlo jako docela pochopitelné. V podstatě odpovídalo definici "normální jednání v nenormální situaci", akorát ta nenormální situace byla permanentní. A tak jsem neměl problém se s McCarthym ztotožnit a připadat si jako on, byl sympatický a v pohodě. Až jsem ale na stránkách autora, D. Gerrolda, četl, že pro něj není úplně lehké vcítit se do mysli hlavního hrdiny, psychotika, který trpí různými duševními poruchami. To mne opravdu nahlodalo: pokud mi přišel fajn a normální, nejsem také psychotik, ať už to znamená cokoli?

Ale člověk se sebou musí vyjít, tedy: připadám si stále v podstatě duševně zdráv. Smutný jak kdy, tedy normálně, veselý jak kdy, tedy normálně. Psaní není zrcadlo, jen stylizovaný výsek reality.

Sluníčko

2007-01-12T17:03:00.000+01:00

Zamračené dny bez sluníčka na mě mají pochmurný vliv. I když mě čeká zajímavý nevšední den, nijak se na něj netěším. Netěším se ani na nic jiného. Třeba včera - super den, podvečer nás Martin protáhl s výkladem starou Prahou, spousta zajímavých věcí a několik prozření, večer divalo v celetné, docela dobré představení norway: today, vlastně na to, že je ze současnosti, tak výborné, no ale stejně nic. Večer se dovleču domů a upadnu do otupělosti, ze které se pokaždé proberu až kolem poledne. A tak vítám sluníčko, i když pánové Covey či Millman i všichni další moudří píší, jak silný má být člověk, vědom si smyslu a poslání svého, odolný vlivu nálad a daných vnějších okolností, jako je třeba počasí. Jsem rád, že tu zase s námi je.

Vánoční

2006-12-26T01:55:00.000+01:00

Tak už nás doma zase vykradli. Včera odpoledne jsem vyrazil k rodince na ježíška, po dlouhé době v domě nikdo přes noc nespal. Dnes večer jsme byli dům pro jistotu zkontrolovat a mezitím už tam někdo byl. Otevřel si pivo, vzal nějaké peníze, které jsem z nepozornosti včera nechal doma (a pro které jsem tam dneska jel), došel si na záchod, prohrabal poličky a skříně, vzal si trvanlivé sýry a salámy, čokolády a lahev taťovy whisky, ukradl foťák. Tentokrát byli slušní a nenechali po sobě skoro žádný nepořádek, i štětku na záchodě použili, i když ne zcela úspěšně. Mám rozepsanou poznámku o minulém vloupání a opatřeních, která je třeba udělat, načetl jsem vše co v poslední době k tématu vyšlo. Jenže investice do zabezpečení mají smysl jen pokud se ošetří všechna slabá místa na alespoň nějakou úroveň, nejpodstatnější je nejslabší článek, jednotlivosti nic neřeší. A taková investice znamená docela dost peněz.

Jsem myslím mírumilovný a vcelku nenásilný tvor, snažím se nemít předsudky vůci menšinám společenským ani národnostním, ale podobné zkušenosti mne humanitním postojům dost oddalují. Zároveň bych je chtěl i nechtěl potkat.

Takže vánoční douška je neveselá. Nicméně co se týče balení dárků, o kterém jsem psal loni, už o něco pokročil k vysněnému ideálu a několik dárečků zvládl bez použití lepidla, jen se stuhou. Moc hezké byly. Jak se zlatá stuha kroutí po zlatožlutém papíře, nebo stříbrná kudrluje po modrém... Pokud jste měli včas připraveny dárky a vše ostatní, možná vás také před svátky ojínil závan klidu a usmíření. Tedy pokud ještě předtím nastalo smíření jiné, pracovní: už nestihnu dodělat tenhle pokyn, tyhle programy na web také ne a dopisům též nezbyde než vyčkat nového roku. Tohle smíření má příchuť porážky a nesplnění záměrů, ale co si má člověk počít? Je hezké projít se vánoční Prahou, plachty stánků červeně prosvítají, lampičky v korunách stromů, milí lidé, horká káva, čokoláda či svařák hřeje skrz rukavici, noha s nohou se zvolna střídají v rozjímavém kyvu, není kam není proč spěchat.

Ale i pozitivní stránku měla tato loupež, zloději objevili a položili na stůl platební kartu, kterou jsem dlouho nemohl najít. Tak jim asi než pojedeme na Silvestra nechám na stole vzkaz, že ještě potřebuji najít mezinárodní očkovák, kdyby se mi po něm mohli mrknout až se budou zase prohrabávat v mých věcech... :)

Chvála zlatavých odlesků

2006-12-20T00:46:00.000+01:00

Jsou večery, jež nelze strávit jinak než ve společnosti skleničky koňaku. Ten dnešní je jedním z nich, asi třetím celkově.

Po taťovi mi tu zůstaly dva jakési koňaky, tak jsem jej vlastně potkal. Taťa je šetřil (na co?...) a sám by je pro sebe asi nikdy neokusil. V nějaký marnotratný večer jsem nádhernou láhev Martellu * Very * Special * se třemi hvězdičkami okusil. Po čase si opatřil základní příručku od pana Kuklíka (správné jméno, obrazotvorné, přiměřené) a koňakovky, bez nich to nejde. Něco pročetl a zjistil, že můj nádherný Martell je vlastně základní model.

Jde o zážitek spíše estetický, emoční než chuťový, pro mě. Půvabná baculatě elegantní karafa s prolisem, zlatě modrá etiketa, zlatorudý nápoj s červenavými odlesky, světlo se vněm láme a prozářené dopadá na stůl. Po nalití první opatrné přivonění, plné a sladké, kulatá záplava vůní. Sklenka se stulí v dlani, jakoby tam odjakživa patřila. Koňak se mazlí s jejími okraji. Na chvíli ulpí, než v potůčcích sklouzne po úbočí do údolí. Zavřít oči a přivonět. Nápoj se domlouvá s člověkem, přebírá jeho energii, jeho život. Ohřívá se, uvolňuje vůni. Není netečný, lhostejný, bez ohledný. Potřebuje teplo člověka, aby se rozvinul. Nastřádané letní slunce září zlatavou barvou. Však za pár měsíců bude zpátky... Jaký asi byl dub, v jehož dřevu koňak dozrával? Vysoký a štíhlý mladík, tak nedočkavě vyzývavý, nebo postarší hromotluk s pahýly a mozoly... Není žádný spěch. Zlato v dlani také nejméně pět roků čekalo na teď. Některé molekuly nejspíše ještě mnohem, mnohem déle. Myšlenky mohou letět do světa. ... První doušek mazlivě vklouzne, počká, skamarádí se a sklouzne. Dar zastavení se v životaběhu. ... Zase někdy na shledanou, na cítěnou, na hřejivou, na viděnou, na voněnou.

Slyšel jsem sovu...

2006-12-15T22:54:00.000+01:00

Vánoční dárky se mi utěšeně kupí ve dvou papírových bednách v knihovně. Občas je rozložím na kupičky, abych pěkně viděl, jak na tom jsou a potěšil se s nimi. Nedokážu si udělat přehled v hlavě jinak než prostorově. Pro mé okolí je to nejobtížnější v době podávání projektů či odjezdu: po koberci se kupí kupky a ostatní mezi nimi zmateně kličkují, návštěvníci pohoršeně krčí nos. Po odeznění vše spořádaně uklidím, také dárky putují po prostorové projekci do krabic. A. se mě ptala, co jsem si při vánočním chystání koupil pro sebe. Mlžil jsem, uvedl několik postarších přilepšení a rozhodl se, že něco si určitě zasloužím. Tak mi dnes přibyly dva kousky do knihovny: Garfield č. 9 a knížka od Margaret Cravenové s dlouhým názvem: Slyšel jsem sovu zavolat své jméno.

Patří dlouho k mým oblíbeným, ale už ani nevím, kde jsem na ni narazil. Snad mi ji doporučila sestřička. Možná jsem ji ulovil v poličce čerstvě vrácených výpůjček v knihovně, v době, kdy jsem si knížky půjčoval podle velikosti: jen malé, abych je rychle přečetl, protože velké byly jen ztráta času. Je to již třetí Vyšehradské vydání a moc hezké. Před čtyřmi lety jsem si pro sebe poznamenal: velmi úsporný styl, básnický jazyk a zároveň neustávající tok příběhu, nepouštějící se do hlubin, s poselstvím právě v tomto příběhu, v jeho životě, snad pokoře, ale nevědomé. Jen snad málo pochybností, ale stejně bylo jeho úkolem spíše praktické zařizování než teologické rozjímání. Silné, silné. Dobrá dynamika, kdy se od začátku vznáší nad hrdinou smrt, ale on to neví (on to neví - no to je právě ta tragédie..., W+H) a pořád se neví, kdy se to dozví a co to s ním udělá.

Po celý den proplouval nejdelší a nejhezčí ze všech zátok a připadalo mu, že se stalo něco podivného s časem. Když přišel tehdy poprvé do vesnice, byla to budoucnost, která se ztrácela v nedohlednu. Tolik toho musel naplánovat. Tolik se toho musel naučit. pak to byla přítomnost, která se ho zmocnila - každý den bylo nutno vykonat nezbytné domácí práce a nikdy neměl dost času, aby je zvládl. Nyní čas ztratil své obrysy. Připadalo mu, že ten čas vidí, tak jako havran nebo mořský orel, letící vysoko nad vesnicí, určitě vidí tu část řeky, která již protekla vesnicí, a tu část, která ještě do vesnice nepřitekla, ačkoli je to stále táž řeka. (116)

Margaret Cravenová - Slyšel jsem sovu zavolat své jméno
Vyšehrad, Praha 1984

Dobrý ročník

2006-12-10T23:08:00.000+01:00

Malý milý film Ridleyho Scotta. Přesně namíchaná směs úspěchu a bezcitnosti, drobné škodolibosti a samozřejmě romantické lásky. Russell Crowe je mile lidský, zapotí se při tenisu, zadýchá se když nese dívku na lože. Co víc si přát v předvánoční čas.

Zastavil jsem se ještě koupit něco malého v Tescu. Sjíždím po pohyblivých schodech, lidé poklidně ukládají poklady do vozíků, je sobotní večer. Vše je jak má být. Není mnoho mírumilovnějších scén, než lidé nakupující v hypermarketu. Pokojný blahobyt. Uvědomil jsem si, že jsme to dokázali. Stejná nálada jako ve wallmartu v Huntsville, (Ontario, Canada). Mohu si klidně koupit Cambellovu polévku A. Warhola, čokoládu od Cadbury, arašídové máslo, čaj Twinnigs, kečup od Heinze, pomerančovou marmeládu, čerstvou bagetu, chlazeného lososa a ještě dostanu igelitku, zadarmo.

Střih: devadesátý rok, čertvě otevřená stanice metra Českomoravská, dlouhá fronta na čerstvé bagety, skořápkáři okrádající lidi, stánky s knížkami, sýry a mléko prodávané přímo z náklaďáku, neschopnost představit si, jak může mléko stát v jednom obchodě více než v jiném.

Patříme mezi padesát nejvýkonnějších ekonomik světa.
V žebříčku kvality demokracie stojíme na devatenáctém místě.
Jsme tam, kde jsme chtěli být.
A trvalo to jen šestnáct let.

Otázka na závěr: co jsem si dnes večer opravdu koupil?

Miksem

2006-12-03T00:32:00.000+01:00

Přednáška je jako mýdlová bublina: puf a je po ní. Během chvilky zmizí hodiny příprav. Pokud se chcete podívat na prezentaci, je zde ve verzi přímo ze semináře, ještě s Garfieldem, oficiální bude bez Garfieldů, omezené užití je myslím možné jen při výuce. Po dlouhé době jsem spal jen několik hodina vím, že to není ono, tehnle týden opravdu nebyl nic moc.

Z dalších programů určitě stálo za to Švestčino povídání, do přemýšlení o postavení zážitku dříve a dnes uvedla jeden podstatný moment: dříve byly zážitky neplánované, prostě se přihodily. Výborné bylo Edyho povídání o historii skautingu v souvislostech. Jedna zajímavá myšlenka ze závěrečnéé diskuse: je skauting bezvýhradně spjat s pozdní érou objevování světa, s expanzívním cestovatelstvím? Pokud ano, je to další polínko k jeho nefunkčnosti dnes. Čas jít na kutě, jen mě mrzí, že kvůli špatné koordinaci časů jsem velmi zkrátil povídání, takže se nedostalo na BPho citát: skautem za pěkného počasí dokáže být každý osel...

1441

2006-11-30T22:53:00.000+01:00

V některých obdobích životaběhu dostávají budoucí dny dvě tváře, podle toho, zda jsou v době před, nebo po. Nepodstatné odsouvám až po tom, v hlavě pořád dokola běhají myšlenky na to, běžné existenční záležitosti jako úklid nebo zábava jdou stranou, priority jsou seřazeny podle hlavní události a na víc nemám kapacitu. Tak je tomu teď s Miksemem. Ze závěrečného programu pro starší jsem se vyvlékl, tedy přehodil ho na Bobíka, aby na mne o měsíc později spadla úvodní prezentace pro mladší sekci. Co jim já mám říkat?
Když sestřičky kamarádka potřebuje přijít na jiné myšlenky, odpočinout si, zajde se podívat do obchodu This & That. Mě podobně slouží levné knihy. Už několikrát jsem tam prohlížel knížky z edice poezie BB Artu, ale až dnes jsem u Labutě narazil na Emily Dickinson. Na zastávce jsem náhodně zalovil prstem, tak je to někdy nejlepší:

Horečné dny - vzít je tak do lesíka,
kde voda chladivá se o mech tře
a nic než stín nenaruší to ticho,
někdy se zdá, že by to bylo vše.

These Fevered Days – to take them to the Forest
Where Waters cool around the mosses crawl –
And shade is all that devastates the stillness
Seems it sometimes this would be all –

Svět je s básníky a básnířkami hezčí, dobře, že tu jsou s námi.

Potřebuji odjet z Prahy.

Emily Dickinson: Svůj podíl noci snést
BB Art, Praha 2006

Josephus Flavius

2006-11-21T23:45:00.000+01:00

Při stěhování knihovny na mě vypadla Feuchtwangerova trilogie o židovské válce, a tak jsem několik posledních týdnů strávil ve společnosti Žida Josefa, po latinsku Josepha Flavia, v době starého Říma. Překvapivě jde o čtení dobrodružné, především první díl je vcelku dynamický, pak sice nastává zvolnění, první polovina třetího dílu je vysloveně oddechová, nicméně je to jen příprava k překotným událostem poslední knihy. Knížka jen posiluje a mnohokrát opakuje dojem, že Židé jsou zvláštní a nepochopitelní, odlišní a že o tuto odlišnost sami usilují a sami se jí obávají.

Příběh, který rád používá Václav Břicháček, tedy jak moudří Jeruzaléma odevzdali Římanům klíče od města výměnou za možnost vybudovat malou univerzitu, na mě najednou vykoukl z ničeho nic. Malá univerzita, jež se však stane duší národa a hradbou duchovní, jež je však nezdolnější opevněného města, má nicméně pokračování, o kterém už Václav nemluví: zvyklosti a pravidla, na jejichž dodržování univerzita v Jabné lpí, se mění v mrtvolné a neživotné tradice a rituály, které pozbyly původního smyslu a jsou jen prázdnými nádobami. Tedy v něco, s čím máme my sami značné zkušenosti.

Stejně tak mě pobavil údiv, s jakým Římané, racionální, věcní a cíle vědomí, pohlížejí na Židy, kteří se o všem přou, dohadují, tráví měsíce jen diskusemi o naprostých nicotnostech z pohledu Římanů, třeba zda je možné sníst vejce, když jej slípka snesla o sabatu. Podobnost s námi a našimi nekonečnými diskusemi o pošetilostech z pohledu zvenčí, které si můžeme dovolit jen díky tomu, že náš výkon není tak snadné měřit.

Příběh Josefův je ale vedle historické linky především příběh člověka, bažícího a ctižádostivého, velkého i nízkého, prostě člověka. Nepřináší žádné ponaučení: Josef je člověk vášnivý i rozumný, sebestředný i obětavý, nic z toho však nevede k dobrému, vše vede ke špatnému. V utrpení nalézá moudrost ve slovech skeptika Koheleta: „marnost nad marnost, vše je marnost“, tak blízké mému Waltarimu. V jeho době ještě Koheletovy spisy nebyly součástí svatých knih. Nyní už ano, Kohelet se totiž ve Starém zákonu jmenuje Kazatel, toho bych se nenadál. Jen angl. vanity v mé Bibli překládají jako pomíjivost, i když v Bibli Kralické to ještě marnost byla. Bible tak dostala další tvář, jen potvrzující její neintegritu. Ale tato skepse Josefovi nevydrží dlouho, oklepe se a opět se nechá smýkat vášněmi, ctižádostí, nerozumnou pošetilostí či střízlivou vypočítavostí.

„Přijdeme o chrám. Postavme na místo viditelného domu božího neviditelný, obežeňme vanoucí boží dech hradbami slov místo hradbami žulovými. Co je to vanoucí dech boží? Učení a zákon. Není možno nás od sebe odtrhnout, pokud máme pro zákon jazyk nebo papír. ... moc má vždycky nedůvěru k duchu. Ale duch je pružný. Nic se nedá tak těsně uzavřít, aby tam duch přesto nepronikl. Rozbijí nám stát i chrám: postavíme na jejich místo učení a zákon. Zapovědí nám mluvit: budeme se dorozumívat znameními. Zapovědí nám psát: vymyslíme si šifry. Uzavřou nám přímé cesty: Bůh se nestane menší, i když jeho vyznavači budou k němu musit docházet lstivými oklikami. ... Není nám dáno dílo dokončit, ale je nám uloženo abychom neochabli. To je to, k čemu jsme byli vyvoleni.“ I/196

„Z deseti politických rozhodnutí, které musí člověk udělat, mu devět ukládají okolnosti, ať stojí na kterémkoli místě. A čím výše je kdo postaven, tím menší je volnost při rozhodování. Je to pyramida, císař je špička a celá pyramida se otáčí; ale není to on, který jí otáčí, pyramidou se otáčí zdola. Vypadá to tak, že císař jedná podle svého. Ale jeho skutky mu předpisuje padesát miliónů poddaných. Devět skutků z deseti by musil udělat kterýkoli jiný císař právě tak jako Vespasián.“ I/255

„Člověk se dře, počítá, přijme ještě další objednávku a ještě další. Ví, že vystačí s penězi, které si vydělal. A že to nejlepší, co člověk umí, už udělal. Ale my chceme ještě více peněz, chceme udělat něco ještě lepšího, chceme ještě více slávy, chceme, aby obrat továrny byl v příštím roce dvě stě třicet tisíc bust místo dvou set deseti tisíc. Jsme pitomci, Kritie. Já bych si měl koupit malý pěkný statek u Jónského moře, pracovat jenom tehdy, když se mi zachce, každý čtvrtý nebo pátý den, a nikoho k sobě nepustit než občas nějakou pěknou ženskou. A třeba ještě tebe, když nejsi zrovna nabručený. Člověk by měl ležet na slunci a pít víno a tu a tam si přečíst dobrou knížku. A především by měl dvěma páry koní odjet z tohohle prašivého města. Já nestojím ani za mák o tu čest umřít uprostřed práce jako ten směšný a znamenitý Fabulus. Tak, a jaký jsi mi udělal rozvrh na zítřek?“ II/159

Lion Feuchtwanger – Josephus Flavius (Židovská válka, Synové, Zaslíbená země).
Svoboda, Praha 1992

Opakování

2006-11-10T22:20:00.000+01:00

Tři kroky: Rozhlédni se – Ohrožení života?Reaguj! – Rozmýšlej.

1) Rozhlédni se:
a) bezpečnost – moje, spoluzachránci, veřejnost, pacient;
b) mechanismus poranění - úraz, onemocnění, prostředí;
c) množství – pacientů, zachránců, zdrojů, třídění.

2) Ohrožení života?
a) dýchání – dýchací cesty, dýchání;
b) oběh – srdeční zástava?, masivní krvácení;
c) CNS – vědomí avpu, páteř.
Reaguj!
a) záklon, předsunutí čelisti, 2 vdechy;
b) masivní krvácení, prsty, tlakový obvaz, masáž;
c) sledování vědomí, stabilizace páteře.

3) Rozmýšlej (vyšetření a anamnéza):
a) podrobné fyzické vyšetření;
b) anamnéza;
c) vitální funkce.

Můžu jen doporučit Zdrsem alespoň každé dva roky.

Dvě příhody

2006-11-10T21:56:00.000+01:00

Právě jsem se dodíval na Jerryho Maguirea a mám chuť napsat o něčem veselém. Jenže zrovna dva nedávné zážitky takové nejsou. Nic naplat, veselé psaní bude jindy.

První: vracíme se z Chebu, měli jsme tam povídání s lidmi z kraje, témata: změna v dotacích, organizační řád, nový program. Postupně objíždíme všechny kraje, na dotace a organizaci musí všude jezdit Bořek s Kasákem, na novém programu se střídáme ve třech.

Je po desáté, řítíme se tmavou dálnicí do Prahy, uvelebeni posloucháme Donutila a usínáme, jedeme kolem auta převráceného na střechu, kousek před ním stojí další, trochu našikmo pravým pruhem, bliká. Zastavujeme. Běžím s rozvázanýma botama k převrácenému autu, nějaké postavy kolem, dívám se dovnitř a bojím se toho, co uvidím, myslím na Zdrsemy, co jsme se učili, jak to bude vypadat, páteř, co kdy dělat. Projíždějící auto posvítí dovnitř, nikdo tam není. Ptáme se postav okolo, zda jsou všichni v pořádku. Jsou. Ještě jednou kontrolujeme. Jestli volali policajty. Někoho konečně napadne bezpečnost, Bořek dává trojúhelník (ano, hned mi naskakuje schéma ze Zdrsemu, první krok vlastní bezpečnost, ale až teď, jak to, že mě to nenapadlo hned?). Dálnice je smrtící, zvlášť v noci, kamióny i osobáky. Pak už je vše relativně v pohodě, dáváme bacha, jsme stranou, upřesňujeme policii polohu podle Kasákovy gps navigace, už se orientuju v situaci, vím už kdo patří ke kterému autu, ten z převráceného zatím pořád opakuje, že se to táta nesmí dozvědět, jestli ho vezmeme do Plzně, že s kámoši zajedou pro auto a odvezou ho, že nechce policajty...

Během chvilky tu jsou policajti, auto s majákem přináší bezpečnost, je jasně viditelné zdálky. Říkáme policajtům že už jedeme, že jsme nic neviděli. Zmatený (opilý?) asi viník zatím ve tmě odešel po dálnici, policisté za ním běží a zadržují ho. Jedeme domů. Měli jsme štěstí, nebyli jsme potřeba. Nic se vlastně nestalo. Nejsem spokojený, dr. Oberta bych nepotěšil. Pouštíme zase Donutila.

Příběh druhý: Chci sejít do podchodu na Náměstí Republiky. Divně postávají lidi kolem, na schodech policista ukazuje, aby lidé šli po levé straně. Proč? Dole pod schody něco přikryté igelitem, červené skvrny na dlažbě. „Já tam nejdu“, říká postarší paní a táhne manžela pryč. Mrtvý člověk. Záchranáři v zářivých kombinézách tlačí pryč pojízdné lehátko. Najednou nemají smysl. Nejde to obejít, musím dolů. Kousek ode mne: rudé šmouhy, kaluž a ruka čouhající z pod igelitu. To přece nemohlo být samo sebou. Vražda? Zase se střílelo? Kaluž a šmouhy. Naskakuje mi název jedné knížky: Setřete tělesné šťávy. Štětina a Procházková. Průnik války do mírumilovné Prahy, do obyčejného podchodu, mezi obyčejné lidi. Průnik světa, kde smrt je prý přirozená a lidé jsou prý na ni uvyklí. Balkán, Čečensko, Afghánistán... U nás smrt vybočuje z běžného řádu věcí. U nás.

Lidé jedou proti mně vzhůru po eskalátorech. Ještě nevinní a nedotčení. Netuší, co je za několik sekund čeká. Jak je uchránit? Ještě nevědí, že za chvíli budou úplně jiní. Neodvratně je osud unáší vzhůru.

Jsem vykolejený. Je to tak správně a jsem za to vděčný. Za to, že nejsem smrti uvyklý, že nejsem otupělý. Žijeme v požehnaném čase, na požehnaném místě. Kéž by to tak dlouho zůstalo. Máme štěstí. Stále znovu si pouštím Javory:

„ ... je v něm smrt i láska, je v něm marná touha, sám pomstít všechno zlo a bezpráví. Sám a sám na stezkách srázných, to chce víc, než sílu, to chce lásku...“

Tenkrát na schodech to nebylo násilí, pánovi se udělalo špatně, spadl, zemřel. Chtěl jsem napsat něco veselého, ale to už tak bývá, že věci dopadnou jinak než člověk chce. Alespoň si nemůžeme stěžovat: jak řekl ten večer v autě Donutil ústy bezdomovce pozorujícího v bufetu nesmělého kunčofta jak kupuje prostitutce čokolády: „Pořád se něco děje.“

O staré fordce a oprašovačích v muzeu

2006-11-05T20:30:00.000+01:00

Taková myšlenková hra: sledování jedné myšlenky, kam až povede. Nejde o názor, možná jen prozatím. Sepsal jsem asi před třemi týdny po povídání s Bobíkem, aktualizoval dnes po přečtení úvahy o problémech slovenského skautingu.

Je skauting pro dnešní svět?
Skauting vznikl, byl vytvořen pro svět úplně jiný a to přinejmenším v těchto ohledech:
- pro svět, který právě začal objevovat dětství jako specifickou životní etapu, a začal přiznávat dětství a dětem hodnotu, svébytnost, identitu. Mluví se také o tom, že skauting byl jedním z objevitelů dětství.
x Dnes: svébytnost přiznáváme i embryu, na druhou stranu se začíná objevovat otázka: existuje ještě dnes dětství? Děti jsou mnohem dříve Mluví se o odložené dospělosti, mladí přijímají dospělost = samostatnost až ve věku kolem 30 let. Oproti tomu jsem v prezentaci na sněmu nadhodil tezi zkráceného dětství, zatím jsem se s ní ale nikde jinde nesetkal.
- skauting byl jedním z prvních produktů pro volný čas dětí, který přinejmenším zpočátku neměl konkurenci.
- pro svět, který byl založen na spolkovém životě. Být členem několika organizací či spolků bylo nejen normální, ale dokonce téměř nezbytné.
x Dnes: atomizovaná společnost, nízkoprahové kluby, klesající organizovanost, neformální sítě.
- pro svět, ve kterém byly děti okouzleny a nadchnuty světem průzkumníků, zvědů, indiánů, vůní dálek a dobrodružství. x Dnes: jsou dnes děti něčím (trvale) okouzleny? Zároveň toto okouzlení mělo atraktivní příchuť zakázaného ovoce.
x Dnes: mohou být děti okouzleni něčím stejným jako jejich rodiče, dědečkové? Tj. skauting se z nekonformní alternativy stal alternativou velice konformní.
- pro svět, kde v ovzduší byla všudypřítomná možnost války jako jedna z pravděpodobných budoucností. A tedy hodnota a atraktivita primitivních/základních dovedností (tj. umět se o sebe postarat v nouzových podmínkách) a dovedností uplatnitelných ve válce byla vysoká.
x Dnes: společnost s armádou vytěsněnou do profesionální sféry mimo běžný život nepřipouštějící vojenské ohrožení.
Přinejmenším v těchto pro skauting velmi podstatných faktorech je svět jiný. Přímý vliv má tato odlišnost na:
- formu - sdružování se formou sdružení, tj. formou dlouhodobých přátelských skupin
- symbolický rámec
- dovednosti obsažené ve skautském programu
- konkurence s jakou se musí vyrovnat

Skauting z doby svého zrodu není pro dnešní svět. Nicméně se shodneme, že skauting i dnes má smysl. V čem ten smysl spočívá? Hodnoty, které vnáší do světa, jsou dnes potřebné úplně stejně jako kdykoli dříve i kdykoli v budoucnu. Nicméně hodnoty jsou jen jedním z prvků skautingu, navíc tím, který nás nijak výrazně neodlišuje od jiných aktivit, hnutí. Tedy z celého auta funguje bezvadně jen jediná věc: jeho smysl, tj. pohybovat se dopředu. Vše ostatní: motor, kola, interiér i vzhled se snažíme upravit tak, aby auto i dnes jelo a naplnilo svůj smysl, umožnilo lidi posunout o kousek dál. Když uspějeme a díky své bystrosti vytvoříme inovativní motor, zjistíme že jsme zaspali v něčem jiném. Už nejsme těmi vpředu, ale těmi, kteří se snaží stůj co stůj dohnat vývoj tam, kde zaostávají nejvíce.

Skauting byl vytvořen pro jinou dobu a tehdy na ní seděly všechny jeho aspekty, části, složky skautingu. Dnes jsme zahradníky, kteří se snaží naroubovat na starou vyčerpanou podnož novou odrůdu, natlačit kouli do čtvercové krabice. Ty nejkřiklavější věci se snažíme přizpůsobit (např. dovednosti ve skautském programu), ale musíme se smířit s tím, že nikdy už vše nebude sedět tak jako dříve.

Zároveň jsme trochu jako vykladači zjevení: původně jednoduché věci, přenositelné tak nějak samozřejmě, nejspíše také silou osobnosti, přímým zážitkem, se snažíme uchovat a předat dál. Ale už to nejde tak snadno, síla zážitku zjevení chybí, proto nezbývá než se snažit vše popsat, uchopit do přesných termínů a pojmů, myšlenkových konstrukcí a knih a dříve jednoduché už nedokážeme vyjádřit jednoduše. Je stále těžší vysvětlit, je stále těžší porozumět. Je stále těžší být celiství. Je stále těžší odlišovat to co má smysl od nesmyslných rituálů.

Jsme udržovatelé ohně, následníci vizionářů a myslitelů.
Je tedy naší úlohou:
a) přijmout, že jejichž odkaz udržujeme při životě tak, jak je oni stvořili, protože nemáme právo a nejsme schopni jej dále rozvíjet? Přijmout, že jsme oprašovateli v muzeu?

b) přijmout, že jejich odkaz jsme povinni sem tam vylepšit a opravit a tak je udržet při životě. Být automechaniky veteránů, opravovat nefungující, aktualizovat neustále skauting?

c) přijmout, že jejich odkaz udržíme při životě jedině tak, že je dokážeme rozvinout? Že naší úlohou je vymyslet koperníkovsky obrat, který skauting přerodí pro budoucí svět, vytvořit strategii modrého oceánu? Pokud něco takového možné je, pak je otázkou, zda potom stále ještě půjde o skauting.

Cestou z práce

2006-11-03T00:21:00.000+01:00

Cestou z práce, sotva vykročím z posuvných dveří, mrknu kolik ukazují zlaté ručičky na věži a projdu jejím loubím, zmocní se mě často naprostá otupělost. Stačí ale jen hodina, hodina a půl a je pryč. Během ní ale jsem stěží schopen mluvit, vnímat, poslouchat, přijímat. Mám prostě už vyčerpanou naslouchající, mluvící, přijímající, komunikační, myslící kapacitu.

Třeba dneska jsem soustředěně naslouchal, mluvil, přijímal, vstřebával, snažil se něco vysvětlit a něco pochopit dohromady šest hodin. K tomu tři hodiny tvoření a psaní a přemýšlení. Možná moc nevydržím, ale o to nejde. Kdesi jsem četl, že by si člověk měl nechat nějakou energii na doma – to není problém, jen potřebuju být sám hodinu na střídačce.

Objevil jsem tři činnosti, které na otupělé střídačce dělám opravdu rád:
1) jasným favoritem jsou Hospodářky. Ideální čtení, oddechové, pohodové. Zvláště část podniky a trhy je jako balzám, po celém dni v neziskovce očistný: jde hlavně o peníze a je to v pořádku. Ekonomické zpravodajství, nejspíš protože nerozumím souvislostem, vnímám jako hodnotově neutrální, nekonfliktní a velmi často pozitivní: buď se podnikům daří, a to je fajn, nebo se jim nedaří a tak se s tím snaží něco dělat, což je také fajn. A když se nepovede, tak zkrachují, ale to se stává a uspěje někdo jiný, žádná tragédie. Ano, opravdu tomu nerozumím.
2) samozřejmě, knížka. Ale někdy na ni nemám.
3) ano, hudba, od té doby co jsem si pořídil mp3 přehrávač. Tedy už téměř měsíc. Někdy podtrhne naladění, v jaké jsem právě vplynul. Jindy pošoupne někam jinam. Jako třeba dnes: kde se vzali tu se vzali Hoptropáci a jejich starý fláky ...a my táhnem dál... a už jsem někde daleko. S Prckem a Vrťousem a Zdendou ...vůz líně se houpal jak do kopců stoupal... Někam jedeme vlakem, šlapeme s baťohem, sedíme u ohně. Vrte, co ňáký Hoptropy? ...hej hej, škrábej ty prkna ať jsou bílý... Krásně naivní texty, čistý v prostotě, pravdivosti, přirozenosti, nezáludnosti. Stejně jako jsme byli my. ...pelargónie sto... Nahrávky pořízené kazeťákem přímo na koncertech, tak krásně nekvalitní. ...přejem dobrý vítr lahvím trosečníků... Ale žádný laciný splín, bylo to fajn, je to krásná minulost a krásná součást nás, ale minulost. Podstatné je, že když se to vezme kolem a kolem, není to na tom světě ...už dávno bez koní, dva stíny opěšalejch námořníků, postavy shrbený, co při hledání zašlejch okamžiků, chtěli se toulat po hvězdách... zase tak špatné :). A to je moc fajn. ...Bety vyndej z bedny soudek, rozžvejkám a spolknu špunt, upíchnem se právě tady, v ruce žmoulám slibnej grunt...
(text kurzívou: hoptrop)

Dlouho, dlouho...

2006-10-31T18:51:00.000+01:00

Tak jsem se dočkal. Už několik posledních dní to nesměle předznamenávalo. Ale pořád to nebylo úplně ono. Až dnes večer.

Vyběhl jsem se setměním, vystrašil dvě holky jdoucí po ulici ("jé, to jsem se lekla"), přehopkal sklizené a povláčené pole a vyrazil dozadu, k bývalé skládce. Trochu strach, přeci jen je to opuštěný kout, ale retrívr s paničkou mě ujistil, že to stále je dost bezpečný kout a kdo by se neměl bát, když ne mladý kluk. Dorazil jsem k otočce a cítil, že je to dobré. U zastávky jsme věděl, že to musím netradičně vzít ještě nějakou oklikou, nějak protáhnout. Dech se zklidnil, tělo běží jako stroj, pot stéká kolem očí. Najednou nohy a ruce začnou krájet metry a už je nic nezastaví. Pocit se mění v jistotu - takhle bych vydržel běžet dlouho, dlouho. Hodně dlouho. Prostě to tak je.

Jsou dny, kdy je běhání utrpení. Vyběhnu a všechno mě bolí, jenom se šinu a říkám si, že dneska běžím jako důchodce. Nemá smysl se dlouho trápit, jen malé kolečko a domů. Někdy, zvláště na jaře, člověk cítí, jak je to s každým dnem lepší. Stejně jako letos, než se ozvalo koleno a musel jsem si dát pauzu. V ní jsem si koupil ve výprodeji nové botičky, New Balance 901, odlehčené tréninkové. První dojmy: odpružení na asfaltu není nic moc, těším se s nimi do lesa. Jsou ale strašně běhavé. Prvních 300 metrů mi nedopřejí běžet pomalu, asi je to dobrým přenosem z paty na špičku. Díky nim jsem se konečně naučil šněrovat boty. Netušil jsem, kolik možností skrývá taková prostá věc jako šněrování, podrobnosti jsou na webu NB. Už vím, k čemu jsou ty divné poslední dírky, ty jakoby níže zapuštěné. Tkanička divně překáží a škrtí a vida, stačí dírkami tkaničky protáhnout zvenku a zavazovat vnitřkem, všechno náhle zapadá a sedí, malý zázrak, jedna z ohromných maličkostí.

Můj současný laický žebříček běžeckých favoritů: 1. asics GEL - KAYANO XII. Mám sálovky od Asicsu se stejným odpružením a jsou úžasné; 2. mizuno Wave Rider 9; 3. new balance M845WO; 4. adidas ADISTAR CUSHION.
Napsáno v září, teď už opět nastala ponemocní a kolenní pauza.

Případ Džem

2006-10-08T21:19:00.000+02:00

Další kamínek do mozaiky patnáctého století. Nestává se často, aby člověk nic neočekával, nehledal a přesto objevil. To se mi přihodilo u knížky Sultáni a diplomaté po strejdovi, od bulharské spisovatelky a historičky Very Mutafčievové.

Příběh začíná chvíli poté, co končí vypravování Waltariho série (Temný anděl a Pád Cařihradu). Tedy smrtí Mehmeda Dobyvatele, prvního a posledního pokořitele Cařihradu. Zanechává dva syny a zákon, podle kterého se prvorozený stává sultánem a ostatní sourozenci musí být povražděni. Jak už to bývá, prvorozený Bayazid je neoblíbený, nepříjemný, zatímco druhorozený je všemi obdivovaný a okouzlující. Spekuluje se, že Mehmed chtěl zákon změnit nebo nechat zabít Bayazida, ale nestihl to. Prvorozený Bayazid se stává sultánem, druhorozený Džem jej odmítá uznat a prchá do vyhnanství, do Evropy patnáctého století. Stává se mýtem, loutkou, majetkem, schránkou.

Dějová linka je prvním rozměrem, dávajícím dynamiku. Druhým rozměrem je historie v souvislostech: není to však suchá dějeprava, nabízejí se různorodé perspektivy na mezinárodní události té doby, jejich zákulisí a pro mě netušené souvislosti aneb skoro za vším hledej Džema. Tomu napomáhá i nevšední styl, vypravěči se postupně stávají jednotlivé postavy. Třetí rozměr je psychologický: příběh dvou hlavních hrdinů jako lidí, cítících a myslících bytostí, ne jen pouhých historických postav. Příběh tragický a tedy lidský. Vše dohromady tvoří povedenou knihu.

Překvapuje mě, když se domníváte, že právě ten váš dnešní svět je zmítán nesmiřitelnými rozpory. Proč – přes tisícileté zkušenosti – je lidstvo dennodenně ochotno si namlouvat, že právě ten dnešní den je vrcholným bodem v historii člověka?“ 122

„Byzanc! Máte vůbec představu vy, její dědicové, čím byla Byzanc pro středověk? Všechno to, co si západní patnácté století připisuje jako svou vymoženost – objevení člověka, vzkříšení antického dědictví, exaktních věd, chcete-li – to všechno žilo bez přerušení v Byzanci. Byzanc to přenesla z antiky do novověku! Byzanc byla mostem mezi dvěma civilizacemi, zdůrazňuji, že skvělým mostem, ačkoliv sám jsem ze Západu a jsem katolík.“ 123

"Píseň o vlasti a vyhnanství, tu chci napsat – já, který jsem se domníval, že nemám vlast a že mým domovem je svět, který jsem si myslil, že vyhnanství není nic jiného než cestování a změna životního prostoru. (...) 'Svět není jen veliký, svět je také nepřátelský. Schovejte se před ním v jedné vlasti, v jediném městě, v jediném domě; oploťte maličký kousek velikého světa, aby byl váš, zahřejte ho! Najděte si jedno řemeslo, jeden sipahijský alay, jednu práci, zploďte své děti! Chyťte se něčeho uprostřed bezbřehého proudu času, uprostřed bezbřehosti veškerého světa! Vyberte si jednu pravdu a tu učiňte svou.' 370

Věčné v Brně

2006-08-27T11:53:00.000+02:00

Za odměnu po skončení letošního navštěvování akcí jsem si dopřál dvě podvečerní brněnské hodinky. Antikvariáty byly už zavřené, nicméně i tak několik úlovků uvízlo v síti, třeba dvě pojednání o prapodivném Paracelsovi.

Brno mám rád. Několik dobře uložených vzpomínek, šplhání nahoru dolů, polehávání v parku, putování od kostela ke kostelu, pozorování lidí, pro které víra ještě je samozřejmou a každodenní součástí života. Každý kostel, chrám tu má svou vůni a chuť a je živoucí. Jen mě vždycky zaskočí umolousaná tvář moderního Brna, nějak mi k němu nepatří špinavé zastávky, pozvánky do strip baru vyřvávané autem, rozbitá sídliště. Kontrast velikosti věčného trvání, minulosti a přízemnosti našich krátkodobých uspokojení je v Brně nějak více znát. Melancholie pozdního Řecka a Byzance odcházející ze slávy, jak je popisuje Waltari, tím pro mě dýchá moravská metropole.

Kostely jsou dobrá místa. I poseděl jsem a usebral se. Několik lidí přišlo a odešlo, dokonce mladí. Ticho má zvláštní zvuk, na chvíli přehluší i změť myšlenek. Večer pozvolna plynul. Pan farář se jal rachotit vraty, nastal čas odejít o chrám dál. „S Pánem Bohem“, povídá mi s laskavým úsměvem a myslí to tak. Moje „nashledanou...“ zní chabě, chudě a takové i je. Pozdravení chudých vírou. Chtěl jsem vlastně říci: „Vynasnažím se, otče, vynasnažím se a snad mi bude přáno.“ :)

Zelené podkolenky

2006-08-27T11:48:00.000+02:00

Zdá se, že skauting, který jsem zažil já a který mám rád, je na ústupu. Tedy skauting, k němuž patřila romantika ohně, časté táboření pod stany, vandry. Pořád hledám myšlenkový proud, lesní akci, které by se podařilo skloubit potřeby dnešních dětí a dnešního světa s tímhle pojetím skautingu. Zatím marně. Možná to nejde, možná už zelený svět je vzdálený dnešním dětem a smířit tyto dvě věci nejde.
Vypadá to, že jsou jen dvě reálné alternativy: první je příklon k pestrosti, příroda a táboření jsou jen jedním z mnoha oddílových témat a zdaleka ne tím nejpodstatnějším, dalšími tématy jsou ekologie, globalizace, lidská práva, média apod. Druhou alternativou je tradiční skauting, který na jedné straně zachovává věci, které mám rád, ale bohužel se nedokáže odpoutat od formalismu, oprostit se od zastaralých tradičních prvků prováděných jen setrvačností a snahou být stejný úplně ve všem, být k nerozlišení od skautů jací byli před několika málo sty lety. A je tím směšný, ačkoli není ochotný si to připustit, protože smích je - alespoň tak to snad napsal B. Russell - odpovídající reakcí na zkostnatělost institucí a smrtelnou závažnost. Možná neměnnost vnějšku má být symbolem pro neměnnost hodnot niterných a trvání na nich. Kdo ví, možná to je správná cesta. Ale možná to je jen nedostatek odvahy a sebedůvěry ve schopnost měnit se v nepodstatném a přitom si zachovat to nejpodstatnější. A možná to není to ani to, jen prostě mají takový skauting rádi a v každém případě je to příspěvek ke chvále rozličnosti.

Přesuny

2006-08-27T11:38:00.000+02:00

Přesuny jsou zvláštní. Sedím ve vlaku do Prahy, přitom jedu na Šumperk. Kdybychom jeli dělat seminář s Bobíkem, vtipkovali bychom, že to zabalíme a jedeme domů, takhle nemám s kým vtipkovat a není to taková zábava. Přeci jen to tehdy nebyl špatný rok, sjezdili jsme spolu kus světa, teď už každý kutáme na svém políčku a není to taková zábava. Tytam jsou pátečně odpolední předlouhé diskuse v kanceláři o všem možném skautském.
V České Třebové jsem si při přestupu pomyslel, jak jsou všechna nádraží úplně stejná. Podle automatů na kávu jsem pak poznal, že jsem se nic netuše po několika dnech ocitl na tom samém nádraží, tak to s tou ne-jedinečností nebude tak zlé. Tehdy jsem jel na Safír nebo z Maděry a potřeboval něco teplého, tak jsem postupně okoštoval kávu z automatů Nescafé a Douwe Egberts. Nescafé na celé čáře zvítězilo. Drobný příspěvek do sbírky „jak jsme se změnili“: dříve jsem si zásadně nekupoval nápoje z automatu, protože každé použití znamenalo jeden zbytečně vyhozený kelímek, kelímek na jedno použití, příznak konzumního života, životního stylu použij a zahoď.
Na tomhle cestování je vždycky nejobtížnější poslední míle, tedy dostat se od vlaku či autobusu na základnu či tábor. Letos mi to zatím krásně vychází. Přestože si poctivě nastuduju cestu, koupím mapu, naplánuju cestu, připravím mysl na noční cestu krajinou, náhle se ozve tým kurzu a kde že mě to mají vyzvednout. Putovací obavy z plíživého stmívání, pravěké instinkty volající po najití místa k přečkání noci jsou najednou zahnány představou auta a mě v něm. Úleva, ale na druhou stranu trocha zklamání z nenaplněné výzvy. Opravdu jen trocha, pohodlnost vítězí.
Budu kousek od milého Písařova, hájenky na větrné hůrce, jak jsem si ji pokřtil. Jednou jsme ji měli jako tábořiště, jediný tábor na náhorní planině, který jsme s oddílem uskutečnili. Táboření na pokličce světa – otevřené nebe do všech stran a zároveň výhled dolů na obliny kolemkopců, v noci hvězdy úplně všude. A pořád tam fouká, jako u moře. Další kruh se uzavírá.

Křižování

2006-08-20T19:40:00.000+02:00

Brázdím teď naší zemí. Podvakráte jsem se stavil na Vysočině, kde to mám od fontíku hodně rád. Po dvou letech jsem si zopakoval cestu kolmo ze Žďáru na Maděru. Krásná cesta, už jen ty názvy vesnic: Vysoké, Počitky, Sklené, Fryšava (kde si vždycky vzpomenu na bratry Frišíky), Kadov, Krátká a závěrečný poetický trojboj Sněžné, Daňkovice, Krásné. Před dvěma lety jsem tam šlapal jen na otočku - Ivča mi ve Žďáru půjčila kolo, v noci jsem došlápnul na Maděru s cílem najít vhodné místo na východ slunce. Ustlal jsem si nahoře na poli, na místě vyhlédnutém podle mapy. Ráno zkouknul, jestli slunce vychází na správném místě a šupem zpátky do Žďáru. Od té doby si pamatuju, že kolo není nejlepší prostředek na rychlé přesuny. V autě se jen přidá plyn a je jedno, jestli člověk jede do kopce z kopce, ne tak na kole. Už první stoupák mě oddělal, a to byl jen začátek. Letos se mi tahle vzpomínka, kamsi hluboko zatlačená, v tom samém kopečku rychle vybavila.

Letos vyrážím jako na hvězdicovém puťáku - po Vysočině jsem byl na chvíli na západě, teď jsem se vrátil ze severu, už jsem zapomněl jak je tam hezky. Poprvé jsem byl na slavné základně Seleška - téměř ideální poloha. A příští týden mám moravskou šňůru - z Ivančic na sever a zase na jih. Unikají mi už jen jižní Čechy, ale možná i na ně dojde.

Nakonec asi zůstanu u vlaku a busu, i když jsem si to chvíli maloval na ježdění na kole. Nejdřív mi do toho zasáhla nějaká viróza, která mě lehce odrovnala v posledních dnech, teď mě odrazuje předpověď, škoda. Nadchla mě lehkost cestování s kolem ve vlaku, žádné složitosti jako dříve, stačí jen přijít k vagonu na úschovu zavazadel a dát si jej tam, s předem koupenou jízdenkou na kombinovanou přepravu (dvoudenní za 60,- Kč) už se ani nemusí nic víc řešit. Tak možná příští rok. Strávil jsem teď cestováním ve vlaku tolik času, že přesuny kratší než tři hodiny mi přijdou kratičké, na takovou chvilku skoro nestojí za to do vlaku nastupovat.

Myšlenky mi co chvíli odlétají do Kanady. Pomalu tam už končí letní sezóna. Poslední dodávky se vrací se svým nákladem účastníků a lodí. Lidé se rozjíždějí do škol a prací. Vím že dělat kurzy, ať už tady nebo v Kanadě, je stejný únik před životem jako dělat tábor nebo jet na expedici, vlastně dělat cokoli odtrhujícího od běžnosti, cokoli stavící na první místo v žebříčku priorit něco tak důležitého jako připravení trasy na trifidy nebo uvaření vločkové snídaně na plynovém vařiči. Přesto lákavý únik. Možná skutečnější než skutečný život, kdo ví.

Na Selešku jsem šel od Mařenic. Po dlouhé době na lesní cestě v Čechách, s vrzajícím batohem alpíkem. Modrou značku v mapě - v hlavě jako nekonečnou nit labyrintem. A najednou mi bylo dobře a cítil jsem, jak mi chybělo úplně obyčejné roverské vandrování. Slunce pálilo, louky, lesy, kopečky a remízky byly na svém místě. Také kamínky na cestě a mravenci spěchající mezi nimi. Nezbývalo než zanotovat, když nebylo nikoho vůkol: "Je to chůze po tom světě, kam se noha šine; sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné..." a o kousek dál se natáhnout do zelené žíněnky a žasnout, jak modrá je obloha mezi korunami smrků.

Museum Kampa II

2006-07-16T00:43:00.000+02:00

Současné umění potřebuje vykladače. Vyzkoušel jsem si to v Tate Modern v Londýně. Sólo prohlídka - člověk to projde, něco se líbí, něco ne, většině věcí však nerozumí. Teprve s průvodcem získávají objekty smysl a význam, člověk začíná rozumět, chápat, cítit. Předtím jsme je minul bez povšimnutí. Potřebují své vykladače, kteří mi řeknou, co to je, abych mohl porozumět. U Rodina výklad nepotřebuji. Je zajímavé vědět i u něj kontext, ale nikoli nezbytné. Jestli to naše společnost s tou sofistikovaností nepřehání.

Klíčem možná bude to, zda žiju ve stejném pojetí světa jako autoři. Vysvětlení potřebuju úplně stejně pro moderní umění, jako pro středověké a novověké křesťanské. Ani jemu nemůžu rozumět, můj svět není strukturován pojmy, příběhy a svátky křesťanství. Přestože alespoň zdánlivě rozumím tomu, co vidím. Možná je neporozumění současnému dané mnohostí dnešních světů. Možná složitostí kódování. Možná tím, že samo o sobě v něm nic není, dokud do něj vykladač význam nenarve. Možná bude klíč v pojímání, co je umění. Ta moderní definice mi přijde až příliš široká a relativní, umělec je každý, kdo je tak zkonstruován. Nebo dokonce, jak říká Beuys na výstavě, "umělec je každý". Může to být hra o slovíčka, ale tenhle výklad nepřijmu, pro mě stále umění zůstává cestou - jak v Revue Labyrint řekl nějaký výtvarník - způsobem jak se přiblížit bohu. A tahle cesta není pro každého.

Ještě k prohlídkám v Tate Modern - jsou několikrát denně, zadarmo a stojí za to. Na Kampě stojí komentář dva tisíce.

V moderních stáncích umění nemám jistotu, co je umění a co ne. Tenhle věšák s ramínky - není to nějaká instalace? A co tahle lavička? Nabízí se definice, která už určitě někde je: "(moderní) umění se pozná podle toho, že má cedulku s popiskem". Uvádějí mě do nejistoty záměrně? Aby ukázali, že nic není tím, čím se zdá být? Nejsou takové kejkle zbytečné?

Letní výstava – Joseph Beuys. Zajímavé, ale opět, bez výkladu těžko srozumitelné jinak než jako vtip.

Celkově: Muzeum Kampa stojí za návštěvu. Je to příjemný prostor pro zpomalení. I v sobotu v polední čas v něm bylo jen několik lidí, klid, křesílka, kolem plující lodě, šumění Vltavy, neotřelé výhledy na petřínský svah a Hrad ze skleněného schodiště a také umění, moderní.

Museum Kampa I

2006-07-16T00:18:00.000+02:00

Dnes jsem vůbec nic neudělal. Ne že bych měl spoustu plánů, co všechno stihnu, a pak leností proflákal den. Ne, dnes jsem nic nedělal zcela záměrně.

Proudící voda mocná: očistná, osvěžující. A nezáleží, jestli to je malý čúrek kolem cesty parkem do Alhambry, nebo náš horský potok na chatě. Jen se nesmí vymykat z uchopitelných rozměrů. V Sovových mlýnech, v Museu Kampa, je také potůček. Jen mu chybí drobnost - pokud má mít jako prvek v architektuře mocný účin, nejčastěji je vodní plocha osou kompozice. V Alhambře to je možné zažít pohádkově a úplně. V Sovových mlýnech zůstali někde na půli cesty, kolem nádržky vyrašila oblaka plevele, o souměrnosti pozadí nemůže být moc řeči.

Vyrazil jsem zaplnit jedno z bílých míst mé pražské kulturní mapy, byla to dlouho slibovaná a odkládaná návštěva. A určitě jsem spokojený. Strávil jsem tam několik příjemných hodin, okukoval, posedával, přemýšlel a psal. Ale hlavně posedával - hodně židliček, křesílek, dokonce báječných měkkých kožených, na posedávání ideálních příležitostí.

Kupka a Gutfreund, část stálá expozice. Kupkovi nerozumím, nedotýká se mě, snad časem. Otázka pro kubisty - proč malujete takhle? Gutfreunda mám rád, od té doby co jsem prvně potkal jeho Dona Quijota. Je i tady. Strčený v koutě u dveří, kam bych postavil leda koště. Ale kdybych to udělal před čtyřiceti lety, byla by dnes už vedle koštěte cedulka. Jakoby šlo to, kdo něco takového udělá první. Quijot kolem sebe nemá žádný prostor, dvacet centimetrů od něj okno, na druhé straně dveře. Je to jako pomsta. Nepochopil bych to v garsonce, i když by to bylo zdůvodněné nedostatkem prostoru, ale v takovéhle galerii?

Moderní středoevropského umění, druhá část stálé expozice, něco i pro mě známých jmen, Kolář, Načeradský, Císařovský, většina pro mě nesrozumitelných věcí, moderní umění...

Chvála čokoládového snu

2006-07-13T23:07:00.000+02:00

Předehra mimochodná: Alima prodala značky Míša, Pierot, Nanuk a další Algidě, tedy Unileveru. Jsem zvědavý, které z nich přežijí. Míša to má jisté, jen asi bude dražší ( i když to v Unileveru popírají) a bude všude. Ale k hlavní události, kterou je...
První objev letošního rozpáleného léta. Bohužel poměrně návykový, jak už to u podobných osudových záležitostí bývá. Jmenuje se Choco Dream a je jím nová zmrzlina od Primy, nanukové to značky dánského Nowaca. Je to opravdová zmrzlina. Má i takový tvar - klasický kornout a kopeček. Ale oproti zmrzlině se navíc nejdříve utkáte s ledovou hořkou čokoládou navrchu. Opravdovou čokoládou, ne nějakou náhražkou. Do toho se pozvolna začíná mísit samotná zmrzlina, kakaová, jen o trochu méně cukru jí přebývá k dokonalosti. A sotva je rozpukaná kakaosféra - čokoládový obal zmrzky - minulostí, již začíná pronikat na povrch čokoládový vývěr z nitra zmrzliny. A nezmizí, dokud se nepropracujete až do podloží. Cestu do hlubin zpříjemňuje vypečený křupavý kornout vylitý čokoládou. Ještě. Čokoládový sen.

Mola

2006-07-12T23:05:00.000+02:00

Objevil jsem v sobě slabost pro mola. Ne hmyzáka, ale lodní či lodičkové nástupiště. Pro mola, která vybíhají desítky metrů přímo do moře. Výspy pevniny, výpady země do moře. Nebo jen dva metry od hráze rybníka. Výpady bezpečí a jistot do zóny dobrodružství a rizika. Vůně neznámého s krytými zády.

Je jich hodně - teď na Kypru, na táboře v Chobotu, v Kanadě kousek z kopce pod naším Kamenným domem, nebo druhé o kousek dál, kde mě Ind z bráhmanské kasty Major uvedl do jógy, u Marijke v Haagu v podvečer s rybáři, na Djerbě u bíločerveného majáku ...

Asi proto, že mám rád své jisté. Že je pro mne nemožné vsadit vše na jednu kartu, vždycky si nechávám něco v zásobě, kdyby bylo ještě hůř, nebo aby nebylo hůř. Molo je rájem pro váhavé a nerozhodné, kteří by rádi, kdyby se nebáli. Tak jen podnikají nebezpečné výpravy na konec mola, kde sní o dobrodružství tam v dálce.

Kam se jednou vydají, jednou.

Otázka je, jestli je možné něco dokázat bez sázky na jednu kartu. B. by mi na to odpověděl otázkou, co to znamená, něco dokázat.

Jak jsme se změnili

2006-07-06T23:40:00.000+02:00

Někdy mi přijde, že ty nepodstatnější změny v nás se dějí plíživě. Pozvolna, den za dnem se o trošku měníme. Krok za krokem, tak pomalu, že si proměn ani nestihneme všimnout. Zápisy do deníku je neodhalí (i kdyby byly napsány), protože ty všední věci, které jsou tak důležité z odstupu, jsou v přítomném okamžiku nezajímavé a většinou nerozlišitelné - bereme je za samozřejmé, myslím, že v interpretativní sociologii je pro ně termín taken for granted. Jen občas na ně člověk narazí a uvědomí si, že dělá nebo chová se bez přemýšlení, automaticky tak, jak by se dřív nechoval. Změnili jsme se. Nevím jestli k lepšímu, nebo k horšímu, těžko říct. Těžko i říct, vůči jakému já se srovnávám - tomu sedmnáctiletému, ve třeťáku gymplu? Nebo univerzitním letům?

...jestlipak vzpomínáš si ještě na ten čas,
táhlo nám na dvacet a slunko bylo v nás... /nohavica/

Třeba ekologické chování, tehdy jsme to hodně řešili. Chování lidí na západě jsme brali s podivem. Kupování vody v pet lahvi - ty pruhované od dobré vody byly výborné na vandry, téměř nezničitelné, proti vojenským čutorám nádherně těsnící. Ale normálně na pití naprosto převažovala voda z kohoutku se šťávou. Proč platit za vodu, navíc v umělohmotné lahvi? Kupovat co nejméně pet lahví bylo samozřejmým návykem. Pak přišla zpochybnění, jak je to opravdu z pohledu ekologie mezi sklem a plastem, když se započítají všechny okolnosti, sklo začalo mizet (kromě piva) a kontejnery na plasty naopak rostly jako po dešti. Teď už téměř není na výběr, ale nijak mi to nevadí, protože tuhle otázku vůbec neřeším, nekladu si ji.

... možná že hloupý, ale krásný byl náš svět...

Další kousek - papírové ručníky na záchodě na ústředí. Zásadně jsem je nepoužíval. Kolik úplně zbytečného odpadu lidi dokážou vyrobit? Smutní zmačkaní chumlíčci přepadávali z koše na zem. Proč si neotřou ruce do kalhot? Teď už mi to nepřijde, šáhnu po něm, zmačkám, zahodím. Žádní chumlíčci, chci se rychle a dobře osušit a jít pracovat.

...kam jsme se poděli, kam jsme se to poděli, kde je ti konec, můj jediný příteli, zmizel's mi nevím kam...

Nikdy mě nenapadlo, že je možné to zazpívat také sám sobě, svému já z před několika let.

...jestlipak vzpomínáš si na to, jaký's byl...

Tak jsem si řekl, že začnu tyhle věci nějak sbírat. Jak jsme se změnili a jak se právě teď měníme. Třeba to bude bezva. Když už jsme - prý oproti všemu jinému ve vesmíru - nadáni schopností překročit situaci tady a teď, tak ať ji využiju.

PS. Pouštím se do tvarohového Míši, než se mi úplně rozteče. Dříve bych si Míšu na mrazák nekoupil, ale o čem to vypovídá nevím. Mrazák jsme neměli a multipack Míši také nebyl na světě. Závěr: narazil jsem na prokletí a požehnání sociální reality, není tak jednoduché člověka vytrhnout z vazeb se vším ostatním a zkoumat ho jako morče.

Otvírám Pandořinu skříňku

2006-06-23T16:22:00.000+02:00

Ano, už je to tak. Asi před měsícem jsme s T. pomocí zařídili adsl. Poslední dny předtím, bez internetu doma, přicházely prazvláštní pocity. Nebýt připojený, nemožnost zjistit si hned teď to, co potřebuji zjistit, nemožnost zařídit si, co potřebuji zařídit (přes internet) nabývala téměř fyzických rozměrů, jako by mi chyběl kus něčeho, jako bych byl neúplný, nedostatečný, skoro jako nemocný. Zvláštní.

Bránil jsem se tomu, začít psát na blog z domova (ale odkud jinak?). Napadaly mě spousty drobností, věty se v hlavě řadily, ale nějak se mi nechtělo naskočit do módu - něco tě napadne, sedni k počítači a napiš. Nicméně, včera jsem Pandořinu skříňku otevřel a pokud skutečně chcete číst, co píšu, nezbývá než se připravit na zcela zásadní hloubání třeba o tom, jakou sílu má žehnutí od prvních jarních kopřiv (pupínek pálil alespoň dva dny, a to jsem se jí dotknul přes vrstvu látky - stejně jsou kopřivy super, kromě toho, když rostou uprostřed trávníku, myslím, že je ocení každý, kdo v laborkách pod mikroskopem viděl křišťálové - asi spíše křemičité, ale jsem oběť humanitního vzdělávání, ne rostlinář - jehličky, ve kterých je zalahvována kyselina mravenčí, když se do vás zabodnou, je to jako kdybyste rozrazili skleněnou ampuli, střípky se zabodnou do kůže a mravenci přetečou do vás). Nebo že je fajn mít na zahradě staré velké stromy, protože ptáci mají kde poletovat, honit se, hádat a zpívat (ať si švagr říká co chce o tom, že je třeba ne všechno vykácet, ale zredukovat) a podobně.

Všechno?

2006-06-22T23:41:00.000+02:00

Je mi skoro třicet. Napsal bych, že je to vhodný čas na bilancování, ale protože bilancuju už od mateřské školky, tak by to byla spíš otřelá výmluva. Nicméně, pomalu - nebo rychle - za sebou budu mít možná polovinu, možná třetinu života (samozřejmě, zítra mě může přejet autobus...) A tak se mi tuhle po cestě na španělštinu vkradla otázka - a to je jako všechno? Víc toho jako není v nabídce? Nic víc nebude? To je tedy ten život?

Samozřejmě že jsem toho spoustu neprožil, nepocítil, neochutnal, neviděl, ale mám už nějaký základ a připadá mi oprávněné brát vše minulé jako odhad, od kterého se vše budoucí bude odlišovat jen v mezích nějakého intervalu spolehlivosti. Nejsem zklamaný z toho, co jsem zatím stihl, jen možná překvapený, že to jako už o moc jiné asi nebude. Taťa mi říkal - počkej, za pár let budeš žít úplně stejný život jako ostatní. Tehdy, v roztěkanosti a pobíhání, mi to přišlo divné - tak to přece nemůže být, vždyť pořád dělám něco zajímavého, nevšedního, stále se dějí výjimečné věci a to něco velkého mě ještě čeká, tak jako hrdiny v knížkách.

Nevím, jestli dospění není místo zmoudření jen ztráta iluzí, možná je zmoudření právě ztráta iluzí. Někdy mi přijde dospívání jako domino - jedna kostička iluze po druhé se kácí. Vše je trošku jinak, než si člověk vysnil. Jedno z témat, které by bylo zajímavé zkoumat - jak probíhá ztrácení iluzí, jak jdou po sobě, které přežívají, krásné téma.

Možná už také netoužím po tom vidět a zažít co nejvíce. Pan Tabuchi v pozoruhodném nokturnu z Indie: nejde mi o to vidět, co nejvíce, ale oc nejméně. Už jsem viděl až příliš utrpení. (indické nokturno) Nepochybuji o tom, že žijeme v požehnané době, na požehnaném místě, přepychově a bezpečně, bez války, bez nedostatku. Nepochybuji o tom, že to není samozřejmé a zaručené, bylo by spíš překvapující, kdyby nám to vydrželo.

Možná už také vím, že je toho na světě moc a že to prostě nestihnu. Vždyť všechno, co jsem neviděl, je víc nežli to viděné, a každé jaro v každém háji, je vždycky jinak zelené..., zní s harmonikou Jima Čerta (tolkien).

Marné přemyšlování - Sinuhetův věrný druh Kaptah by mi na to řekl: tvoje slova jsou jen bzučením mouchy v mých uších a prachem u mých nohou. Ale ze slov se ještě nikdo nenajedl, proto neváhejme, pane můj, a vydejme se na cestu, i když vím, že budu později trpce proklínat má slova a tvou pochybovačnou mysl, až prach cest rozežere kůži kolem mých očí, chodidla ztrvdnou na kámen a můj břich bude splasklý viset přes opasek. Lupiči z pouště potáhnou bubny naší kůží, protože kdo kdy viděl takovu pošetilost. Nicméně vím že jsi chabého rozumu a nemůžeš jinak, proto jdu zabalit věci a pomazat našeho posvátného chrobáka vzácnými mastmi, jelikož on jediný nám teď může pomoci ve tvém bláznoství. Tak moudře by promluvil. Protože vždy je ten vhodný čas vydat se na cestu. Protože, jak Kaptah i Sinuhet dobře vědí, nikdo předem neví co přinese zítřek.

A stačí vytáhnout paty, uvidět hory před sebou, v dálce a výšce, aby se vrátila touha zjistit, jak to vypadá za obzorem a vydat se dřív, nežli vzejde světlo dne, přes horstvo, jež se v mlze pne...

Jsou místa, kde je vždy dobře

2006-04-04T16:35:00.000+02:00

Jsou místa, která vás při každé návštěvě nabijí a posílí na duchu. Není jich moc, na prstech ruky bych je spočítal. Je jich jako šafránu a navštěvuji je jen zřídka - i to k tomu patří. Samozřejmě nejde o místa, ale o lidi, kteří jim vdechují vůni. U strýce, u Majky, u Pavla K. ...

A také v Ostravě u Píra. Dělali jsme tam tenhle víkend seminář k novému programu, zaskakoval jsem za ochořelého Boba. Už jsem zapomněl, že semináře sice stojí spoustu energie, ale na druhou stranu se člověk nabíjí přímým kontaktem s účastníky, z nich a jejich zájmu. A to je fajn. V Ostravě u Píra je vždy dobře.

Kypr

2006-03-28T18:15:00.000+02:00

... byl docela fajn. Určit stojí za to strávit jednu noc v Larnace – zajít do kostela sv. Lazara. Po oživení se v Larnace stal biskupem, je zde pohřben a kostel je podle průvodce „klasickou ukázkou byzantského stylu“. Uvnitř je nádherný. Dorazili jsme tam právě když probíhala mše, což jsme nevěděli. Tak jsme rychle zapadli na místo. Mají takové sedačky s vysokým opěradlem a dvojitými područkami, můžete se opírat když stojíte i když sedíte. Jeden pán četl, druhý do toho zpíval, určitě něco o chvále Boha a jak je fajn, že tu je s námi. Vzal jsem si s sebou Halíkovo Chvění a tak mi to všechno do sebe hezky zapadalo. Pak se mezi lavicemi prošel pop s nějakou kropičkou či voničkou a úplně svěží a chladivý byl najednou vzduch. Obrazy strnulých svatých, kamenné sloupy a dřevěné obložení, lampičky zavěšené na vejci pod draky a chrliči, přední stěna nakloněná k nám s obrazy a dřevořezbami. Obrovské lustry, určitě těžké, ale podivuhodně odhmotněné, skoro domácké.

Možná je lepší, když člověk nerozumí, co říkají kněží. Může si tak představovat, že určitě říkají to, co by rád slyšel. Tak o tom alespoň píše v knížce Jak přežít ve vlastní rodině John Cleese s jedním psychologem – partnerské vztahy mezi lidmi, kteří navzájem neznají svůj jazyk, jsou z počátku úžasné, protože si jeden představuje že ten druhý říká to co chce slyšet, realita je po čase jiná. U nás jsem se vždycky na mši cítil nepříjemně, jako vetřelec a podvodník – vadilo mi co říká kněz a já to s ním nesdílím a nevěřím tomu, lidé něco dělají a já nechci dělat to co oni, protože to pro mne nemá smyslu. Chtěl jsem jen sedět a poslouchat, ale to člověk vypadá divně.
Kostely jsou pro mne spíš Exupéryho chrámy zamyšlení, svorníky kleneb a člověka. Mám je rád tichuprázdné, jenom kroky několika návštěvníků klapotají. A nejlépe v Brně, v neděli odpoledne.
Tady u svatého Lazara to bylo vzácně propojené – slova a zpěv celebrujících a přitom dostatek prostoru pro vlastní zamyšlení. Bez tlaku okolosedících či stojících, bez okukování a zdravení a všeho dalšího, co vytrhuje z nitra zpět do zešeřelého světa.

Larnaka je mrňavá, alespoň mi to tak přišlo. Pár muzeí, které jsou možná spíše výstavkami, alespoň podle dvou které jsme navštívili. Jedna pevnost, několik kostelů, pobřežní promenáda s palmami. A marina. Krásná jako všude. Už abychom zase vypluli.

Kypr by byl fajn tak na týden, deset dní. S autem, mrknout se na kláštery a na hrad, kde se ženil Richard Lví Srdce. Do hor, které mají přes patnáct set metrů. Vykoupat v moři. Popít vínko. Dát si nějaké jejich dobrůtky, vaří výborně.

Jedno zklamání mě čekalo po návratu domů - dovezl jsem chobotničku zavařenou v kyselém nálevu – hned jak jsme viděl v obchodě vedle naložených oliv a žampiónů a okurek, věděl jsem, že ji musím koupit – s tím se nedá nic dělat. A doma z ní žádné nadšení nezavládlo, naopak, přitom je tak sympatická, už se těším na salát a nějaké poznámky o děsivých hodinách přírodopisu s naloženými exponáty mě nemůžou odradit.

Drobné chybky

2006-03-02T11:29:00.000+01:00

V Hospodářkách jsem narazil na článek o zajímavé PR agentuře Penn, Schoen a Baryland, tedy alespoň tak z článku vypadá. Tak jsem si ji zkusil vyhledat a trochu mne překvapilo, že Google na ni našel jen české odkazy. Nakonec jsem se přes vyhledávání pomocí zkratek dostal na jiné stránky s odkazem na jejich stránky, kde jsem zjistil, že HN uvedly název firmy s překlepem - místo Baryland má být Berland. Stejnou chybu má bohužel :( i BBC, zatímco Právo se pokouší o únik tvarem Borland. Hospodářky však bleskurychle vrací úder a ujímají se vedení již se dvěma nesprávnými variantami. Ze soutěže nejlépe vychází Respekt, aktuálně.cz a Lidovky.
Vyprávění K. o zahraničních tiskových agenturách a jejich snaze o kontrolu všech možných uváděných skuutečností, o týmech lidí, kteří ještě před zveřejněním ověřují uvedené skutečnosti a jak jim jednou volali z Ameriky, aby ověřili, jak daleko je nějaké město od Prahy, protože ve článku bylo uvedeno že je "nedaleko", jsou jako z jiného světa... Jak to asi vypadá v našich médiích s ověřováním informací, které nejsou tak triviální jako název firmy? :(
I když, asi nemám moc co říkat, překlepy a chybami se to tady v mých příspěvcích jen hemží, na druhou stranu ale za to nejsem placený :).

Karin Pavlosková - Grónsko

2006-03-01T19:26:00.000+01:00

T. mi zprovoznil domácí počítač (jak říkal - hodnota práce, kterou tím strávil, je větší než hodnota toho počítače:), tož jsem zase něco po čase napsal, teď to snad bude se psaním lepší, tedy po úlš, na kterou se těším... :).
Ne že by Grónsko bylo na vrchu hromádky knížek připravených na sepsání nějaké poznámečky, vybral jsem jej, protože mi moje milá městská knihovna psala, abych jej už koukal vrátit.
Asi snem každého cestovatele je splynout s domácím obyvatelstvem, žít alespoň chvíli jejich každodenním životem. Zažít něco typického, jak říkala
J. o cestách po Turecku: "typische Turkisch", nebo u nás "typische
Tschechisch". To se paní Pavloskové, tedy spíše slečně, jak to z líčení
vypadá, povedlo. Sbalila se, odletěla do Grónska, usídlila se u jednoho
městečka ve stanu a počkala, co se bude dít. A skamarádila se a zažila
alespoň trochu to, o čem cestovatelé sní. Po čase se vrátila a zažila zase něco dalšího. Obrázek všedního života Inuitů i Dánů žijících v Grónsku se před vámi postupně noří se všemi těžkostmi a zvláštnostmi, fotky jej ještě trochu vybarví i zreální. Pokud se někdy budu chystat do Grónska (tedy přesněji až se budu chystat do Grónska :), mrknu se na tuhle knížku znova, i když nějaký přelomový životní zážitek četba není.
Akácie Publishing House 2004

Uz letim dom...

2006-01-25T22:50:00.000+01:00

...jen pani vratna zrovna prochazi domem, takze mam 5-7 minut nez dojde az dolu. Zrovna jsem dodelal zdravotniky, konecne. Kdyz jsem byl na skole, mel jsem strach, ze jedine, co budu umet napsat, budou seminarni prace. Kdyz jsem zacal pracovat pro nadaci tady na patre, vypadalo to, ze jedine co uz umim je psat stylem projektu nebo zadosti o grant, suse, sladovani cilu,dilcich kroku, napasovani na grantovy rpogram... Pak se to zmenilo na psani motivacnich a buditelskych clanku imaginarnim. Ted to vypada, ze jedine co pisu jsou pokyny, smernice, komentare k predpisum... Neni to nezajimave - ocenuju vic vsechno, co je strucne, jasne a jednoduse napsane. Prvni verze smernice mi prisla naprosto zmatena. Po ani ne trech mesicich prace :) prispenim neuveritelneho poctu lidi a nekonecnymi kolecky revizi, oprav, uprav, zmen nabyla pro me krystalicky jednoduche podoby :). I kdyz je to mozna tim, ze jsem se v ni musel tak rochnat. Uz rozumim tomu, proc se lide podilejici se na vzniku zakonu stavaji nasledne temer jedinym experty a vykladaci. Myslim, ze kdo nepsal neco podobneho, si neumi predstavit kolik je za nekolika strankami ukryto hodin prace. Svet norem je v necem magicky, alespon ten idealni, jak o nem snim - tam kde se dosahne dokonale jednoduchosti, cistoty vazeb mezi abstraktnimi pojmy. Kousek sveta je vytrzen z chaosu, jeho casti jsou uvezneny v jemnem predivu souvislosti. Ale vetsinou se to myslim nejak zprasi :) (to myslim jako odborny vyraz :).
No nic, uz bezim, pani vratna jiz je jiste dole. Jen drobnost - Daniel Penac - Sudicka pistolnice. Kniha, ktera ve me probudila vasen, za coz ji dekuju. Preskakuju vety, jen abych se dostal dal a zjistil co bude. S jistotou, ze pri dalsim cteni si vychutnam i tyhle drobnosti, ktere ted v letu mijim. Mam rad detektivky, asi od te doby co jsem ve ctvrte tride precetl vsechny Sherlocky, co meli v knihovne, nasledovala Agatha a ... Novy objev potesi.

Poklidné vánoce

2005-12-23T15:42:00.000+01:00

Letos poprvé jsem vánoční dárkování zvládl s přehledem. Už během roku se mi postupně scházely dárky, nápady jsem si psal na lepítka do diáře, tedy přesněji připisoval k nápadům loňským.
Jeden moc hezký dárek jsem po loňském nezdaru v pohodě a s přehledem zařídil. Až najednou v půlce prosince přišla nejistota, jestli jsem to letos nějak neodbyl - žádný shon na poslední chvíli, žádný stres, a tak jsem si ho alespoň trochu vytvořil. Ale jen trochu. Těším se, že se teď půjdeme projít vánoční Prahou, večer dobalím poslední dárky a uklidím, je to fajn. I když slovo fajn nemám rád, nenašel jsem k němu českou obdobu.
Užil jsem si i balení dárku. Jsem v tom téměř profesionál, kdysi jsem pracoval na brigádě v Tena Teleshopping jako balič :). Nejhorší byly litinov grily, strašně těžké a neforemné. Oproti tomu balení cestovních šicích strojů Singer byla fajnová práce, poslílaly se jako cenné psaní, takže na závěr člověk balíček hezky zaplmboval, téměř umělecky kousek. Poprvé jsem letos použil i stužky, vždycky se mi líbily. Jak se tak kroutí, dělají spirálky, pohupují, lesknou. Pár dárků jsem také klohnil lepidlem, na balení nemám rád jedinou věc, stříhání izolepy na malé kousky do zásoby:). A pak už jsem vypustil i lepidlo a spolehl se jen na stužku. Pořád to ale není ono - k ideálu se budu přibližovat zase další rok. K tomu, aby člověk jen zatáhl za šňůrku, a pak jen koukal, jak se z papíru vylupuje dárek. Jako motýl z kukly, ptáče z vajíčka.
Baví mě vymýšlet dárky. To si vezmu toho člověka do hlavy, myslím na něj, představuji si co má rád, co má nejradši, po čem touží a co by si přál, o čem ani neví že by chtěl mít nebo chtěl dělat nebo měl snít. Na věci, kterými teď žije, čím je obklopen, co ho baví. Vzpomínám na rozhovory, útržky vět, slovíčka, stýskání, snění a smutky. Na přání, která už on sám dávno zapomněl. Na dětské sny, na sny mládí a dospělosti. Určitě znáte ten pocit, když dárek přesně padne - a vy víte, to je přesně ono. Že to vychází odněkud z hloubky, z hlubin člověka, že jste pohladili správnou strunu, úžas a nevěřícnost a vy se blaženě usmíváte. Stejný pocit, jako když dosáhnete něčeho velkého, splníte si velký sen. Jen zřídka to vyjde. Ale pak je to je moc fajn. Myslím, že dávání dárků, lidem které méte rádi, je strašně lidské, člověčí a probouzí dobré v nás. A i kdyby ne, stejně mě to baví. Hezké svátky vespolek :)

O panu Harrisonovi 2 (závěr:)

2005-12-12T21:20:00.000+01:00

Před Londýnem jsem o panu Harrisonovi nic nevěděl, kromě zasuté vzpomínky na knížku, která trvale ležela ve výprodejových pultech s podtitulem „příběh člověka, který vyřešil největší vědecký problém své doby“. Několikrát jsem ji měl v ruce, ale nekoupil.

Můj hostitel v Londýně – měl jsem více štěstí než rozumu – mě na něj upozornil. Tedy na to, že pokud půjdu do Greenwiche (kam jsem musel jít, protože tam je námořní muzeum), mám se určitě podívat na slavné hodiny pana Harrisona. O co vlastně tehdy šlo? O určení zeměpisné délky. Zatímco zeměpisnou šířku, tedy to, jak moc jste na jihu či na severu, je poměrně snadné určit podle slunce, hvězd, délky dne a tak (tedy snadné pro navigátory, ne pro mne:), se zeměpisnou délkou to tak jednoduché nebylo.

„Pokud se chceme ujistit o zeměpisné délce, na které se na moři nalézáme, musíme znát přesný čas na lodi a současně přesný čas na některém jiném místě se známou zeměpisnou délkou, a to ve stejný okamžik. Protože Země potřebuje 24 hodin na úplné otočení o 360 stupňů, znamená 1 hodina rozdílu posun o 15 stupňů zeměpisné délky.“ Je to srozumitelné? Dnes by to samozřejmě nebyl problém, jenže tehdy byla doba kyvadlových hodin, které na moři přeci jen moc nefungovaly :), ať už kvůli vlnám, nebo kvůli teplotní roztažnosti kovů. Takže třeba loď, která se dole prosmýkla kolem Mysu Horn při obeplouvání Jižní Ameriky, a chtěl jet na Falklandy, najednou nevěděla, jestli se má dát doleva na západ, nebo doprava na východ. To muselo být docela trapný. A právě tenhle problém vyřešil pan Harrison. A řešil jej celý život. V roce 1735 představil první z chronometrů, nazvaný prostě H1. Přestože byly přesnější než jakékoli hodiny předtím, nebyl s nimi spokojený a začal pracovat na dalším modelu. Ten, pod jménem H2, dokončil v roce 1740, ale ani s ním nebyl spokojený. Po téměř dvaceti letech, roku 1759, dokončil model H3. Pro něj vymyslel dvě podstatné věci, které se používají dodnes – jedné rozumím, a to je bimetalový pásek, druhé nerozumím, tou je nějaké ložisko proti tření.

A téměř zároveň s modelem H3 dokončil také model H4, který definitivně dosáhl a přesáhl požadovanou přesnost. Všechno to jsou úžasné stroje, podívejte se na ně na .
Když jsem tak obdivoval v expozici hodiny, pořád jsem nemohl model H4 najít. O patro níž jsem se zeptal pana hlídače, jestli tam H4 opravdu jsou, že jsem je neviděl. Tak mě k nim zavedl a já jsem na ně jen zůstal koukat, Zatímco předchozí modely od H1 po H3 jsou opravdu velké stroje, H4 jsou trochu větší kapesní hodinky. Když jsem kolem nich šel poprvé, přešel jsem je aniž bych jim věnoval pozornost, vypadají totiž úplně obyčejně. On prostě najednou po třech obrovských strojích udělal něco úplně jiného, takový kopernikovský obrat. Po třech obrech navrhl jen trochu větší kapesní hodinky.

A právě o tom je knížka D. Sobelové Osamělý génius. Hned po návratu z Londýna jsem ji zkoušel objevit, ale mezitím už z výprodejů zmizela. Až před několika dny jsem ji našel v inteligentním katalogu městské knihovny a hned přelouskal, co se týče kvality není myslím nic moc, ale jako první větší zdroj informací poslouží moc dobře. A příběh pana Harrisona, tvrdohlavce, který se prostě rozhodl postavit nejpřesnější přenosné hodiny na světě a stavěl je celý život, je krásný, také díky královskému konci jako z pohádky.

O panu Harrisonovi 1 (úvod:)

2005-12-12T20:22:00.000+01:00

V Londýně jsem byl jen jednou, ale nějak se mi dostal pod kůži. Když loni běžela kampaň British Airways s motivem londýnské podzemky, vždycky jsem si jen povzdechnul. Strávil jsem tam jen týden o prázdninách a stal se u něj pohodový týden navštěvování galerií, muzeí, polehávání v parcích a ježdění podzemkou.
Ale hlavně to byl týden lodí – těch, o kterých jsem dříve jenom četl. Za každou z nich je schovaný úžasný příběh, zaslouží si víc než jen pár řádek – Golden Hind, Cutty Sark, Gipsy Moth IV,, James Caird. Zvláště poslední dvě stojí za návštěvu, jen doporučím si k požitku z Gipsy Moth IV předem přečíst něco od pana Chichestera a pak můžete žasnout, jak to na téhle jachtičce mohl sám a tak rychle kolem světa zvládnout. No a Sheckeltonův James Caird– když jsem k němu v námořním muzeu přišel, byl jsem z toho úplně vedle. A vůbec mi nevadilo, že to je jen kopie vyrobená pro natáčení filmu o jejich plavbě. Sheckelton byl ten pán, který poté, co cestou na jižní pól jejich loď Endurance uvízla v ledu, dokázal celou posádku zachránit. Na malém člunu, který pojmenoval po jednom z podporovatelů, se dokázal přeplavit v neuvěřitelných podmínkách. Byl to pašák. Jenom jsem tam tak stál, pak se opřel a koukal na ten člun a přemýšlel.
Mají tam samozřejmě spoustu dalších věcí – třeba kus čokolády ze Scottovy výpravy, který jsem už dříve viděl na fotkách :). Spolu s dalšími fotkami F. Hurleyho a myslím i filmem, ale tím si nejsem už jistý, jsem úplně zabloudil někam hluboko na jih v prostoru i čase, k Sheckeltonovi a jeho námořníkům. Byla to Neuvěřitelná plavba, tak se také jmenuje výborná knížka Alfreda Lansinga o jejich výpravě. A obrovská pocta tomu, co člověk může dokázat.
Jen pro polární úplnost – moje úžasná hostitelka - někdy si říkám že mám víc štěstí než rozumu – mi doporučila podívat se také do British Library. Kromě toho, že je to nádherná budova, jsem narazil na Scottův deník, otevřený na poslední stránce. Tady je odkaz, jestli chcete, ale lepší je si tam zajít. Předtím jsem Scottovi nijak zvlášť nefandil, moje sympatie v závodě o jižní pól patřily Amundsenovi, ale tohle vás přeci jen dostane – pohled na poslední slova, která byl schopen napsat, kolik síly a utrpení ho musela stát, poslední prosba, poslední myšlenky ...jakoby jste se ocitli spolu s ním ve stanu zmítaném antarktickou vichřicí, mrazem zalézajícím úplně všude, těsně předtím než přijde konec, vyčerpáni a poraženi, ale přesto přese všechno tam je něco navíc. Cítíte že se dotýkáte něčeho velkého, snad toho, co dělá lidi skutečně velkými, toho, že někdy prohrát patří k životu, určitě ale cítíte respekt a úctu.
No ale původně jsem chtěl psát o něčem úplně jiném, totiž o panu Johnu Harrisonovi a jeho životním příběhu plném handrkování a tiché práce, korunovaném (slovní hříčka pro ty, kdož historku znají:) pohádkovým závěrem, kdy spravedlnost a právo zvítězí.

K perníčkům

2005-12-08T17:26:00.000+01:00

No, možná mě stvořitelská pýcha trochu zaslepila. Předevčírem se stavil švagr, tak jsem ho samozřejmě dovlekl k perníčkům, aby je obdivoval. Nejdřív vzal do ruky prasátko a začal ho různě natáčet a nemohl poznat, co to je a jak to patří. tak jsem mu vynadal a ukázal želvičku, načež se mnou začal hádat, že želva nemá takovýhle ocas. Samozřejmě že nemá takovýhle ocas, protože to byla hlava. :) Tož až vám budu ukazovat perníčky a očekávat obdiv, vězte, že to je buď prasátko, nebo želvička, tak si prosím tipněte správně. :)

Jak pejsek a kocicka pekli pernicky

2005-12-06T13:39:00.000+01:00

Verim, ze jste na tom s nakupovanim a porizovanim darku a vanocnimi pripravami stejne daleko jako ja :). O vikendu jsem vyrobil naramne vykrajovatko prasatka na pernicky. Protoze ho nemeli v prodejne, tak jsem odvazne rekl, ze ho vyrobim, kdyz uz mam na pude takove sikovne alumininove pasky. Tak jsem uchopil kombinacky a dal se do toho podle A. nakresleneho prasatka. No, prvni pokus se uplne nezdaril, zato jsem udelal krasnou zelvu. Myslim ze to je unikatni, jeste jsem nevidel vanocni pernicek ve tvaru zelvy :). Vypadalo to, ze druhy pokus skonci stejne - prasatko ma zaludny prechod z hlavy na zada a vykrouzit zadecek je take pekne obtizne. Uz jsem propadal beznadeji a snazil se to udat jako moc hezkou kocicku nebo mysku, ale A. byla neoblomna a at to jeste zkusim. No a pak se to nejak zlomilo - pote co jsem udelal prekrasny rypacek, spise rypak, znovu preohybal zatylek a citlivou vlnkou vyznacil ocasek, vse se zacalo obracet k lepsimu. Nozicky uz jsem mel odzkousene z zelvy, takze byly hned, nacez jsem mistrovske dilo zavrsil epesnim voletem. Takovyho nadhernyho vykrmenyho pasika jste jeste nevideli, chodim se na nej i na zelvu po vecerech koukat, jak je hezky :).

Proč už někdo nevymyslel ... inteligentní sporák

2005-12-01T17:33:00.000+01:00

Ještě se musím vrátit k prasátku. Proč už někdo nevymyslel vařič, který by komunikoval s hrncem a automaticky reguloval teplotu? Nějaká jednoduchá zpětná vazba, já bych si jen nastavil teplotu, jakou chci v hrnci vytvořit a udržovat, a zbytek ať už obstará vařič sám. I když možná už jej někdo vymyslel :).

Řada nešťastných příhod

2005-11-29T18:44:00.000+01:00

Jak se ukázalo na SVO, Lemony Snicket a jeho temné příběhy sourozenců Baudelairových unikají širší pozornosti lidí okolo mne, tož se pouštím do drobné propagace. Řada nešťastných příhod je série knížek pro děti a dnes už také celovečerní film, který vychází z prvních třech dílů. Jde ale o úplně odlišné knížky, než se kterými jsem se setkal. Především - jsou neuvěřitelně smutné. Hlavním hrdinům se děje jedno neštěstí za druhým. Vyhoří jim dům, zahynou rodiče, a to je jenom začátek. Jedna smutná událost střídá druhou a sotva se zdá, že se věci obrací k lepšímu, ukáže se to být opravdu jen zdáním. Přesto jde myslím o jedny z nejlepších knížek, jaké byly pro děti napsány, a určitě o jedny z nejlepších současných knížek. Proč?
- knížky nutí k tomu, aby člověk s dětmi o ději mluvil. Nejde jenom přečíst pár stránek, dát pusu a dobrou noc. To nejde - není myslím možné jít spát, aniž by si člověk nepopovídal o tom, co se stalo, proč se to stalo, jak je něco takového možné. I když v tomhle jenom teoretizuju, leč děti nemám :).
- protože je děj tak pochmurný, vystupují jasně a ostře okamžiky štěstí - a štěstí má podobu úplně běžných, všedních věcí, třeba upraveného domu s květinovými truhlíky v oknech, vřelého úsměvu, hrníčku čokolády nebo velké knihovny s příhodně umístěným křeslem a lampičkou.
- Baudelairovi překonávají všechna protivenství především díky tomu, že drží pohromadě. A také díky tomu, že toho hodně ví a umí a rádi se učí a jsou šikovní a neztrácejí hlavu a nevzdávají se a vždy mají vůli překážky překonat.
- knížky nepředstírají, že život je procházka růžovou zahradou. Naopak, jsou postaveny na výroku M. Scott-Pecka - život je těžký. Ale to neznamená, že příběhy jsou plné zmaru a beznaděje, právě naopak - všechno zlé, co se dětem udává, a není toho málo, dokáží přestát a udržet si víru a naději, že bude lépe, a také pro to něco dělají, seč jim dětské síly a dovednosti stačí.
Jsou to knížky o sourozenecké soudržnosti a pomoci, o nacházení a vážení si chvilek štěstí a o tom, že život není pohádka, ale že vše se dá překonat, když se nevzdám. Navíc jsou neuvěřitelně dobře napsané - čtou se jedním dechem, nejde se odtrhnout, vzbuzují emoce a soucítění, spoluprožívání strachu, hrůzy, smutku a bolesti, ale také radosti, štěstí a hlavně naděje, aniž by šlo o nechutný horor, nebo naivní vyprávěnku. A jsou také čistě a příhodně nakladatelsky vypravené, s dramaturgicky dokonale pojatými ilustracemi pana Bretta Helquista. K překladu nic napsat nemůžu, protože tomu nerozumím, ale nic mne nezarazilo, což je samozřejmě dobré znamení :). Jen je škoda, že se u třetího dílu (a také u dílů dalších) nepodařilo dodržet stejnopísmenný název, jak je tomu v anglickém originále - po Zlém
začátku a Temném teráriu přišlo Široké okno (Wide Window).

Jak to tehdy bylo

2005-11-28T19:13:00.000+01:00

Obcas nahodne a nesystematicky narazim na rozhovory s lidmi otocenymi kolem listopadu 89, zvlastni doba to musela byt. Treba ted povidani s M. Kocábem v hospodářkách hospodářkách. Jaká je úloha malých lidí ve velkých událostech? Jsou figurkami v partii, která jimi posunuje, nebo skutečně provádějí významné volby a na jejich rozhodnutích, činech záleží? Jako v Duně - jsou místa, kde je proud událostí zaškrcen v úzkém hrdle, rozhodujícím okamžiku, od kterého se odvíjejí varianty světa? Uvědomují si figurky či aktéři, že možná právě teď rozhodují o budoucí tváři světa? A jestli ano, jak jim přijde pozdější historicky bezvýznamný zbytek života? si je to smutné.

Pan Carling v Malém Orlandovi píše:
Dokud je člověk mlád jako ty, pociťuje touhu účastnit se běhu událostí, dotýkat se pulsu světa. Vzpomínám si, že v mém případě tomu tak kdysi také bylo. Člověk si myslí, že může zasahovat do věcí, nebo alespoň z jakési povinnosti podniká něco proti tomu, co je špatné a nespravedlivé. Jistě mi rozumíš - já ti ten pocit nechci brát, stejně jako tě nechci připravit o víru ve vzájemnou lásku. Avšak nemohu ti skrývat, že s narůstajícím věkem je člověk realističtější a střízlivější. Samozřejmě existují také starší lidé, kteří tvrdí, že musí spasit svět a organizují njrůznější akce, přednášky nebo píší knihy v naději, že ovlivní své bližní. Toho posledního jsem si jako literární vědec zvlášť vědom, vždyť mnozí z nich budí dojem, že to nikdy nevzdají a vysílají do pouště jednu knihu za druhou. 54 Na těch lidech je něco patetického a vlastně ve mně vzbuzují lítost, podobně jako muži mého věku, když se překotně vrhají do poměru s velmi mladou dívkou v domnění, že tak zažijí vřelost, blízkost a duševní hloubku, která jim jinak dopřána nebyla. Ti jsou také obětí představy, že čin může revolučně zvrátit bytí.

Zvláštní, jak se člověk od historie dostane k práci - má smysl? Je to jen iluze, když si od výchovy slibujeme, že udělá svět lepším? Jde o pedagogický optimismus, nebo dětinskou naivitu?

Zvláštní, že se ve mě snoubí dětinská naivita se stařeckou skepsí, obvyklý Orwellův doublethink, nebo dualita mého učitele K., nebo rozpornost pana A. de S.-E., takže by mě to překvapovat nemělo, naopak je to úplně v pořádku.

Pan Carling pokračuje:
Nemysli si, že jim to vyčítám, ale nedělá mi dobře pomyšlení, že takoví tráví svůj život v duchovním kole, v němž bez ustání šlapou naprázdno a nestane se nic jiného, než že poztrácejí statky, které by jim poskytla klidnější existence. Nevyčítám ani tobě, díváš-li se na mně se smíšeným pocitem soucitu a odporu jenom proto, že si v čase, který mi zbývá, nepokrytě přeji starat se sám o sebe. Jistě máš na to při svém mládí právo, stejně jako já mám právo nenechat se tyranizovat požadavky mladé generace o zúčastněnosti a angažovanosti. Nebudu ti zabraňovat v boji za lepší svět, jsi-li přesvědčena, že je to tvá povinnost. Ale nech mě vlastnit venkovské sídlo, kde bych se mohl těšit z krás letní noci - tak jako teď s tebou - mít dům plný krásných věcí, jejichž shromažďování jsem věnoval síly po celý život, kde se mohu oddávat požitku z vybrané hudby, sledovat zajímavé televizní pořady o přírodě a ignorovat první stránky novin či rozhlasové zprávy, jestliže si nepřeji být rušen okolním světem. Kterýsi spisovatel - jméno si nepamatuji, neboť nepatří k mému oboru - prý řekl, že 55 takoví lidé jako já žijí v přesvědčení, že dokud zahrádka vzkvétá, může jít celý svět k čertu. To je samozřejmě směšné obvinění, vždyť jak by mohla zahrádka vzkvétat, kdyby šel celý svět k čertu? Ale na druhé straně se mohu zeptat, co s takovým světem, ve kterém - abychom zůstali u zmíněného obrazu - člověk nemůže klidu pěstovat svou zahrádku? ...
Nesmíš mi to vyčítat, snaž se pochopit, že jsem prostě unaven. Říká se, že svět se stále zmenšuje, že moderní technika zmenšila vzdálenosti 126 na minimum. To nechci popírat. I pro mne se svět zmenšil, avšak ne pro technický rozvoj, nýbrž proto, že jsem stále unavenější. V mládí jsem cítil, že mým světem je celá zeměkoule. ... Třeba máš dojem, že jsem cynický, když si přeji, aby svět vydržel déle než já. A jestli půjde k čertu dřív, než zemřu sám, pak chci cestovat první třídou ve vlastním kupé.

Proč už někdo nevymyslel ... prase

2005-11-28T18:48:00.000+01:00

Neustále znovu se mi vrací otázka vegetariánství. Vždy znovu dospěju ke stejné neuspokojivé odpovědi. Nejblíže jsem byl letos o prázdninách v Kanadě - bavilo mě chytat ryby, během expedice na Missinaibi jsem si pořád půjčoval prut a zkoušel štěstí. Většinou jsem ulovil podvodní rostliny, umělohmotná rybka (brácha říkal, že se jim říká twister) se mi zasekla mezi kameny nebo do listů rostliny, načež jsem musel buď rovnou do vody a ponořit se, nebo pro kanoi a zkusit rybku vyprostit z vody. Můj první úlovek přišel náhle. Na Bruncvíkově jezeře jsem poklidně lovil z loďky, zatímco ostatní chystali indiánskou saunu. Už jsem to pomalu balil - rybaření byla super záminka jak si ještě víc a v klidu vychutnávat to, že jsem na druhém konci světa, uprostřed klukovského snu na velkých kanadských jezerech, kolem jenom voda a ostrovy a lesy. A najednou jsem cítil na prutu takový divný tah, ale ne tak tvrdý jako když jsem předtím ulovil kytky. Byla tam. Zrovna mě ale vítr začal nepříjemně snášet na malý ostrůvek, tak jsem jen přišlápl prut nohou a pádloval jako o život. Pak jsem začal přitahovat - překvapilo mě, jak to šlo lehce, najednou už na mě vykoukla z vody ryba, hned vedle kánoe. OD Johna jsem dostal instruktáž - samozřejmě jsem se ptal, co bych měl dělat, kdybych snad něco ulovil. Dost názorně i slovně mi předvedl, jak mám rybou mignout několikrát o bort lodi - bang, bang, bang, bang. Většinou tedy byla naše anglická konverzace na vyšší úrovni. Tak jsem ho měl v lodi - byl to on, pike {i když to znamená štika, jak jsem zjistil:}, mrskal se, koukal na mě. Chytil jsem ho u hlavy, snad za skřele. Ale myslím že vycítil moji nejistotu. Poprvé jsem s ním praštil o bort, ale spíš tak trochu a nesměle, načež sebou mrsknul, vysmeknul se z háčku a už byl pryč. No, myslím že jsem byl docela rád, že to tak dopadlo. Jen mi vadilo, že se nemůžu před ostatními vykázat žádným úlovkem, ale zato jsem měl dobrou historku. A navíc jistotu v tom, co jsem tušil dávno - kdybych měl všechna zvířata, která jím, také sám zabíjet, byl bych vegetariánem už dávno. A cítil jsem, že mám k tomu rozhodnutí dost blízko. Navíc v kanadském outwardu by to bylo úplně luxusní - v jídelně na základně vždy byla k dispozici vegetariánská varianta víc než plnohodnotná.
Tenhle týden jsou v naší obědové modré restauraci zabíjačkové hody. Při pohledu na švagra pořádajícího prasečí kolínko, hezky na prkýnku a s křenem, mě napadalo, proč biologové, genetikové, nebo jejich odrůdy už nevytvořili nějakou řasu, která by chutnala jako prase. Dneska jsem dopořádal malé kolínko, uzené, s jablkovým křenem, přelahodným, od čtvrtka uleželým, nad kterým jsem v dětství ohrnoval nos a divil se, jak jej mohou rodiče jíst. Ta prasátková řasa by mohla chutnat i lehce vyuzeně. :)

Drobnicka

2005-11-24T16:01:00.000+01:00

V poslední době neustále narážím v různých pracovních skupinách i osobně na tu samou věc:
- bezradnost jak dál v práci na úkolech, v řešení otázek,
- narážíme na to, že nevíme jak na to
- zjišťujeme jak jsou věci těžké a složité a nevíme co s tím
- nevíme jak z toho ven, motáme s v kruhu, nedaří se nám, jsme a cítíme se neúspěšní, sebedůvěra a víra že na to máme klesá, zmar nastupuje

V čem je situace dnes jiná, nová (lepší?):
- nikdo nám nebrání dělat věci, které chceme dělat, nikdo nám nebrání dělat
je po svém
- nemusíme se už potýkat s žádným nepřítelem
- překážky už nejsou vnější, není žádný vnější nepřítel, který nám háže klacky pod nohy, se kterým musíme bojovat, ale vnitřní - naše schopnosti, dovednosti, znalosti, zkušenosti. O to je to horší. Široko daleko se není na co vymluvit. (jen na "nemám čas")

Triviální a nepomáhající závěry
- uvědomit si to, projít tím
- poradit se - se staršími, zkušenějšími
- vzděl(áv)at se
- prostě to nějak urvat ("Když to neurvu silou, urvu to ještě větší silou."
:)
Jak z toho ven?

Staci, ze ji ma rad...

2005-10-13T17:23:00.000+02:00

Film Stesti je primocary. Zadne zaludnosti, zakruty, premety, zadna prekvapeni. Mozna v tom prameni jeho sila. Je civilni, netaha za oci neprirozenosti, umelosti. Hnidopich odpusti i to, ze se louciva scena na Ruzynskem letisti odehrava tam, kde by to v realite nebylo mozne, az v prostoru odbavovacich bran :}. A. G. me prekvapila jak dokaze byt fyzicky oskliva, P. L. je neprekvapive v roli hodneho trouby. Stesti? Asi jako v zivote, clovek pozna stesti jen zpetne, kdyz si rekne, jo tehda jsme byli stastni. Tedy v dobe, kdy uz je {zase} nestastny. Zaver co s tim je zrejmy a trivialni, jako vypadly z nejake zivotni prirucky, vychutnavejme dokud to jde, ale film tak trivialne nevyzniva. Jakoby zacinal i koncil na stejnem miste, stejnou vetou, prvni vetou z Nevyslapane cesty M. Scott-Pecka: „Zivot je tezky.“ Presto je film nadejny, a to mam rad, protoze na konci k teto vete jeste doda, spolu s panem Bachem: „... ale ve dvou se leta snadneji.“ Otevrena zustava jedna z vecnych otazek - staci, ze ji ma rad? „Ale staci“, na to Bolek. „Prave ze nestaci, prave ze nestaci...“, opaci pani Stasova.

Tak uz doma

2005-09-14T18:37:00.000+02:00

Projel jsem se metrem, stavil se v Tescu a v knihovne, dal si vlahy parek v rohliku, koupil hospodarky a mladou frontu a respekt a neprecetl je. V autobuse me serval ridic pote, co jsem nastoupil do veletrzni linky zdarma na Vysocanske a chtel vystoupit na Proseku, ze bych mel jet az na konecnou na veletrh. Nabidnul jsem mu, ze tu cestu klidne zaplatim, ale ne. Tak jsem se omluvil a trochu si nadaval, ze jsem mu mel rict: kdyz to nechcete zaplatit, tak neotravujte, na hruby pytel hruba zaplata. Ale hned me potesil pan, ktery vystoupil se mnou, jenze prostrednimi dvermi, kdyz hudroval, ze ridic je blbec a ze se musi delat tak dulezitej, ze vystupovali tri lidi stejne jako ja a ridic nikomu nic nevytkl, jen me. Tak jsem si v duchu rekl oblibene americke a kanadske uslovi, po kterem se clovek citi hned lip. Pani ve Fotolabu vypadala, ze ji prace skutecne bavi, coz bylo mile prekvapeni. A hned pote jsem byl opet mile prekvapen funkcnosti naseho zdravotnictvi; i kdyz je moje doktorka na dovolene, je tu za ni nahrada, ktera me bez problemu a prijemne obslouzila. To nadseni z naseho zdravotnictvi me tedy preslo hned o dva dny pozdeji, kdyz jsme byli na pohotovosti, ale to je jina historka.
Nekolikrat jsem zkusil zavtipkovat s prodavaci, abych si uvedomil, ze uz nejsem v Kanade a prodavaci ani nikdo jiny nejspise nechce vtipkovat, daleko spise je napruzeny na praci, kterou dela. V Kanade mi prislo, ze lidi mají radi svou praci a ze kdyby na ni nadavali, nadavali by vlastne sami sobe, protoze je nikdo nenuti delat zrovna tohle. Třeba to k nam také dorazi. Preci jen je stale ještě prilis ziva vzpominka na torontske ridice tramvaji, kteri vtipkuji s cestujicimi bez ohledu na to, ze je tramvaj narvana a lidi se jim lepi na rididla. Je mile, kdyz to nejhorsi mozne chovani takovyhle verejnych lidi, se kterym se clovek setka, je ryze suche profesionalni, na rozdil od naseho ceskeho nastvaneho. I když je to samozrejme relativni; v hostelu jsem si povidal s panem, Kanadanem, ktery zije poslednich 14 let v Japonsku a prijde mu obecne kanadska spolecnost jako nevstricna a nevlidna, oproti japonske, kterou nazval spolecnosti "sluzby"{service}. Ale doma je doma, uz mi chybela spina a neupravenost nasich vesnic a mestecek, tesil jsem se - mimo jiného - na nejake pekne ceske rumiste. Byli jsme se včera projit v zahrádkách a rumišť uz mam zase docela dost a zacina se mi styskat po kanadske upravenosti a vkusu. Vecna nepokojnost duse.

Vecerni

2005-09-02T02:54:00.000+02:00

Jestli to takhle pujde dal, zitrejsi zapisek bude mit nazev Nocni :}. Tak uz mam jasno v programu pristich dnu, jupi.
Tedy jasno na zdejsi zpusob, lidi jsou tu porad tak nejak na ceste - zabali se do auta a odjedou studovat skolu, pak se presunou na prazdniny nekam pracovat, na chvili k rodicum a zase jinam. Zdaji se tak trochu neukotvenymi, povetrnymi. Stejne jako zdejsi domy - jednopatrove, nepodsklepene, bez korenu. Mestecka vypadaji mlade, jakoby je prave postavili, tak trochu provizorne, na chvili, nez se vydaji na dalsi cestu na zapad ci na sever ci kamkoli jinam. Jakoby za sebou nemeli zadnou historii, neni z nich citit vekovitost, zastupy rukou, ktere uhladily zabradli a kliky dveri, schody a prahy nejsou proslapane veky. Ale zaroven je v tom obrovska svoboda kdykoli se pohnout dal, ve vzduchu vane neposednost, nestalost, duch osadniku, kteri opustili domov a jsou na ceste a tady se zastavili jen na cas, nez je zase neco donuti putovat dal. Krajina se zda byt bez historie, ale jen na prvni pohled - spis je to mlcici krajina s historii. Mlci o lidech, kteri tu dlouho zili, ale nezanechali po sobe tak zretelne stopy jako nasi predkove, treba v Jiznich Cechach. Nase krajina mluvi, nebo mozna jen lepe rozumim pribehum a mytum, ktere ji prorustaji. A i tak jsou nektere jeji pribehy citelne jen zasvecenym -archeologum, historikum. A ty nejstarsi vypravi krajina geologum, treba panu Cilkovi.
Jakoby to bylo civilizacni rozcesti - nase snaha zit tak, aby po me neco zustalo, pretrvalo, zapsat se do historie, krecovite usili prekonat vlastni smrtelnost {Bauman}, nebo se pokouset po sobe zanechat co nejmensi stopu, otisk, predat svet nezmeneny, zachovany, zanechat svet lepsi nez jsem jej nasel neviditelne, nehmatatelne, bez berlicek z betonu a asfaltu. Mozna ten rozdil prameni ve vychozim pocitu, jestli shledavam svet v poradku, ci neporadku. Pokud je svet dobry, neni duvod v nem cokoli menit, jen jej zachovat dobrym... :}
Tedy uz mam jasno, co dal - vcerejskem jsem skoncil s pracovanim a dal budu delat svoje vlastni veci a pomahat jen se sluzbami jako myti nadobi a tak. Pokud se mi podari najit nekoho, kdo pojede do Toronta, odjedu odtud z Burk's Falls v sobotu, v nedeli, ci v nejhorsim pripade v pondeli. Pokud nikoho nenajdu, pojedu v nedeli rano. V Torontu mozna jednu ci dve noci prespim v hostelu a pak u znameho, az se vrati z prazdnin. K tete mozna pojedu na otocku z Toronta v pondeli ci v utery, pokud budou mit cas, vecer to budu vedet. Jak jsem psal, mam v tom konecne jasno. A ve stredu vecer letim dom :}.
Dneska uz jsem nepracoval, jen poradal poznamky, povidal se sefkou o jejim polarnim cestovani - nahral jsem asi pulhodinovy rozhovor, uvidim jestli se bude hodit do nektereho z nasich casopisu, byla jednou na severnim polu a trikrat na polu jiznim :}. Podvecer jsem se konecne rozhodl co dal a zacal si vychutnavat posledni dny. Sedl jsem si na verandu, cetl s cokoskou treti dil Pana Prstenu, ano - cetl ho v anglictine :} a koukal na jezero, zapomnel jsem se jit mrknout, jestli je nekdo na icq a sel na veceri, pomohl s nadobim a uklidem, s vecerm padloval v morskem kajaku. Uplne mam pocit, ze kdyz si nedam denni porci padlovani, neco mi chybi :}. Toz tak. Posledni dobou jsem blog zanedbaval, tak snad jsem to napravil, hezky den preju.

Podvecerni

2005-08-31T23:48:00.000+02:00

Konecne ted navecer vykouklo slunicko. Porad jsem zmateny, kdy vlastne odsud odjedu, jelikoz se mi trochu zkomplikovalo, presneji posunulo o par dni bydleni u znameho v Torontu. Nejradeji bych uz ujel, myslim ze je cas zmenit lokal :}. Tedy nejradeji bych uz letel, ale to zrovinka nejde, zazivam na vlastni kuzi co to znamena mit nejlevnejsi letenku s nemennym dnem odletu :}. Ale tesim se na Toronto.
Jako obvykle mi v tyhle dny, jako po cele leto, pomaha udrzovat prehled o tom, co se deje doma i ve svete, Ondrej Neff a jeho Neviditelny pes, tedy dnes uz "The Hyena". Mrknete na dnesni, super psi prihoda. Vcera mi bylo nejak smutno, ale Floydi a Dvorak a pak icq zapracovali. Docela mi vyhovovalo, ze jsem pracoval sam a v klidu natiral okna Stonehouse {ano, napadlo me proc je natiram tady a ne v Praze, ten dum je uplne stejne stary jako nas a okna vypadaji uplne stejne, tedy uplne jinak, ale jsou ve stejnem stavu}.
Dnes jsem pokracoval v natirani, ale mnohem vic se poflakoval, tedy delal vlastni veci jako prani pradla, cteni stare Mlade Fronty a tak. A protoze se nikdo z vas nema zrovna k tomu byt na icq, pujdu na vecu a vecer se tesim na projizdku na kajaku. Jak se pravi ve filmu Klub vyvolenych {Emperor's Club} - dny ktere zacinaji projizdkou po jezere jsou lepsi nez ty ostatni. Myslim ze to bude platit i o dnech koncicich projizdkou. Navic jsem den zacal probehnutim kolem jezera a dny zacinajici probehnutim jsou vzdy naplneny, kdyz nicim jinym tak rannim probehnutim. Jak pise jiny klasik: "beh je casto to jedine poradne co za cely den udelas, tak vstan muj lenivy bratricku"... Takze vstavam a jdu na veceri :}.

Konecne...

2005-08-26T00:45:00.000+02:00

Mam rad cokoladu. A taky karamel. A temer pokazde, kdyz jsem poradal Deli, pozdeji Mars ci Twix, coz nebylo zase tak moc casto, jsem si rikal, proc nekdo neudela tycinku jenom z karamelu a cokolady. Protoze to je na nich to nejlepsi - vzdycky jsem u tycinky nejdriv skousal vrsek s karamelem, a pak tedy snedl i zbytek, nebo to udelal naopak - snedl to ostatni a zaver byl mohutny karamelovocokoladovy. A ejhle - uz ji vyrabeji, presneji ted uz vim ze ji vyrabeji. Jmenuje se Caramilk, a je to tabulka cokolady naplnena karamelem. Vyhoda je, ze po chvili to trochu chutove nudi, tak ji clovek nesni celou, tedy nesni ji celou najednou {narozdil od jine cokolady, treba Hershey mandlova s karamelovymi krupinky, kterou jsem dnes odpo sporadal temer celou}. Caramilk vyrabi cokoladovna Cadbury, sidlici uz dlouho v Anglii. Ma i ceskou pobocku, nicmene myslim ze u nas asi prilis uspesna neni, takze jim ani nemam za zle, ze se nezajimali o podporu jednoho z nasich projektu. Bohuzel zrovna Caramilk k nam nedovazi. Delaji ji uz hodne dlouho, 35 let. Kdyz pro nic jineho, tak pro tenhle objev stalo za to prolomit zamorskou barieru a zacit se kamaradit i s touhle casti sveta. :}

Ctvrtek, 25. 8. 2005

2005-08-25T16:08:00.000+02:00

Kurzy uz pomalu konci, stojany na lode se zaplnuji, instruktori dodelavaji zpravy, formulare, hodnoceni studentu, vsichni se pozvolna rozjizdeji do vsech stran. Nastava tu pomalu kratka pauza mezi letnimi programy a podzimnimi, ktere jsou predevsim pro skoly. A navic tu pobezi petimesicni "kurz" OB College, skoro normalni studium pro stredoskolaky, kteri tu mohou ziskat kredity pro sve studium. Pocasi se meni v chladnejsi zarijove, brzo se stmiva, uplne stejne jako u nas. Cas i pro me pomalu zvednout kotvy. Mam v planu zustat jeste par dni tady na zakladne, a pak budto se naskytne prilezitost vyjet jeste do nejakeho parku a udelat nekolik mensich vyletu, nebo uz zamirim do Toronta. Taky me laka Lake Superior, spis vypada jako more nez jezero, ale zmeskal jsem dobrou prilezitost jak se tam dopravit dodavkou spolecne s jednim kurzem, tak nevim, mozna az nekdy priste.

Vecirek

2005-08-25T16:06:00.000+02:00

Vcera byl vecirek v dome jedne zdejsi zamestnankyne, malem jsem ho zmeskal, ale muj spolubydlici na pokoji Sam se me zeptal jestli chci jet a presvedcil me. Ja byl dost nerozhodny, zrovna jsem si snesl vse potrebne {jidlo, cteni, ipaq, Murphyho}do obyvaku, pustil si Indiana Jonese, zaboril se do pohovky a chystal se odpocivat po namahavem dni, chtel trochu zvolnit tempo, protoze jsem se ztratil v case a nemel jsem moc jasno jak dlouho tu budu, co dal bych tu v Kanade mel podniknout ve zbyvajicim case, jestli uz ted zmizet ze zakladny, nebo tu zustat co nejdele, jak dlouho byt v Torontu a tak.
Nicmene Sam me presvedcil, tak jsem nasedli do jeho auta, prijemne svezeni v zanovni limuzine Toyota. Vecirek byl takovy poklidny - v malem obyvaku, drobne jidlo a piti. Pro me nic moc zabava, protoze zase tak moc si nemam s kym co rict a umeni "small talk(u)" je mi (bohuzel, nastesti?) vzdalene. Nevim co by si na vecircich pocali indiani se svou zasadou "kdyz nemas co rici, nic nerikej":} No kdyz v tom se podivam z okna a stejne jako ostatni vidim, ze Samovo auto hori, na predni kapote plapolaji male plaminky. Bylo to takove surrealisticke - clovek tomu odmital verit, protoze ohen na kapote auta nema co delat. Myslim ze by se na to skoro hodila teorie Douglase Adamse o "poli PNJ", tedy o poli "Problemu Nekoho Jineho", kdyz lidi vidi neco, s cim se nedokaze jejich mysl vyrovnat, proste to ignoruji a delaji jako by nic. No tohle byl ale tak trochu i nas problem, preci jen pomalu horici auto se muze zmenit v
rychle vybuchujici, tak jsme zavolali hasice. Za chvilku prijeli,
na silnici se vynoril chlapik v sortkach a tricku s tlustou hadici, za nim dalsi chlapik v bermudach, vypadali jako tatkove, co si odskocili od grilovani uhasit nejaky ten pozar. Tak se do toho pustili, my postavali a pozorovali.
Ja trochu zneklidnel, kdyz jsem si uvedomil, ze jsem v kufru nechal novou krasnou flisku od direct alpine s penezenkou a kreditkou, ale nedalo se nic delat a navic to vypadalo v pohode, jen male plaminky na druhe strane auta , nakonec to take v pohode bylo, jen mi trochu nacichla hnusnym kourem.
Po par minutach se objevil hasic ve spravnem hasicskem oblecku, ti prvni asi byli dobrovolnici, dvacet minut hasili vodu, pak rozbili okno a hasili plaminky uvnitr, nakonec sekyrou vypacili kapotu a uhasili penou zbytek. Skoda, ze se snazili ji otevrit obracene, od predniho skla, kdy se otvirala od narazniku.
A ja si znovu uvedomil, jak moc dela uniforma - myslim ze uniformovani hasici jednali a chovali se uplne stejne jako tatkove v sortkach, ale najednou to vypadalo desne profi a pod kontrolou. My postavali v bezpecne vzdalenosti okolo, koukali jak je na tom Sam a me to strasne pripominalo sceny z Hori ma panenko: "prineste jim zidli, at na to dobre vidi", "otocte je, at to nevidi" a tak, protoze to bylo stejne tragicke i komicke, vtipne i smutne.

Muj prvni medved

2005-08-24T02:21:00.000+02:00

Dobry titulek, ze jo? Uplne slysim mamcu, jak rika, ze nemam rozum a ze bych si z toho nemel delat legraci. Ale ja jsem rozumny.. Uz jsem psal, ze jsem potkal sveho prvniho medveda, ale byl uz mrtvy. Dodavka nas mela vyzvednout na konci cesty, kde byla lovecka stanice, nekolik srubu, chatek, molo. Dorazili jsme tam drive nez skupina, tak jsme povidali s mistnim starousedlikem a pak se sli podivat na medu, ktereho lovci, co sem jezdi si zalovit na par dnu, vetsinou pry Americane. Lezel tam roztazeny na ponku, uz stahnuty z kuse, hlava vedle na stole, porcovali z nej rizky.
Po ceste na zakladnu jsem zmeskal sveho tretiho medveda - na Missinailbi videli nekteri z naseho kurzu dva medvedy, ale ti hned zmizeli, vcera byl nejaky meda u silnice, ale nez jsem se stacil otocit, byli jsme daleko. Takze jako pozorovatel dive zvere jsem zatim veskrze selhal, ale protoze jsem slibil, ze budu opatrny, nehodlam se v tom nijak zdokonalovat. :}
Zda se, ze me ted konecne ceka onech nekolik klidnych dni na zakladne a necekam, ze prijde jeste nejaka akce, ale clovek {tady}nikdy nevi. :}

Sturgeon River, cast 2

2005-08-24T02:17:00.000+02:00

Toz jsem se sbalil, nalozili jsme jednu kenu na vlek a vyrazili. Po dvou hodinach jizdy jsme zastavili u jezera Temagami a kluci sli neco vyrizovat, bylo mi trosku divny, proc vyrazime na vodu tak blizko u dalnice, a pak mi konecne doslo, kdyz jsem videl letadla, ze nebudeme padlovat, jelikoz tam poletime :}. Poskladali jsme se do male Cesny, zatimco ja se z toho jeste vzpamatoval a zacinal rozumet tomu, proc se me vsichni ptali, jak moc se tesim na tenhle "vylet". Kenu pridelal pilot na plovak, no a leteli jsme. Miluji letani, mimo jine. Rozjezd po jezere, a pak hup nahoru. Samozrejme jsem fotil jako divvy. Ke konci se mi udelalo blbe, coz me vubec nepotesilo, ale co se dalo delat.
Zeshora to bylo uplne nove, jine, super. Byl jsem trochu rad, ze nikdo doma nevi, ze letim v malem letadle nad kanadskou divocinou, protoze by si delali zbytecne starosti. A to jeste nevite, ze jsem konecne potkal sveho prvniho kanadskeho medveda, byl uplne blizko, ze bych si na nej mohl sahnout, nafotil jsem detail hlavy, tesaku, tlap, zajimavy zazitek, ale nebudu predbihat {i kdyz Anicce uz jsem to prozradil:}.
Leteli jsme tak pul hodky, pristali na Paulove jezere, pilot odvazal kanoi, nalozili jsme sebe, pak zavazadla, pilot odsvistel a my zacali padlovat. Jeste vecer jsme dohnali skupinu, vse vyresili, tedy oni vyresili, ja trochu uklidnil a povzbudil instruktorky, vypadaly trochu unavene:}. Protoze nejblizsi misto k vyzvednuti bylo stejne jako pro skupinu, tedy nekolik dni daleko, cekalo mne a Jonathana 5 dni poklidneho padlovani, portazovani, taboreni, beze spechu, jelikoz skupina je samozrejme pomalejsi nez dva lidi. Takze spousta casu, zajimava reka, pote jsme se preunuli na sousedni jezera - to se tu tak dela, proste se vymeni jeden vodni system za jiny :}.
Bohuzel se vlastne poprve za cele leto na delsi dobu pokazilo pocasi, prselo, poprchavalo, takze to nebylo uplne super. Za celych pet dni slunce rano vyslo jen jednou, pres den se v lepsim pripade honilo v mracich, v horsim bylo uplne zalezle. Nicmene predposledni den vylezlo. Rano jako vystrizene, vzbudil jsem se jeste pred vychodem slunce, tak jsem ho pozoroval ze skaly na brehu, pak tam zacal pochrupkavat, nacez kolem zacal plovat bobr ci bobrice, tak jsem ho zcela nenapadne a temer bez hnuti pozorovat, on zatim plaval deset metru tam, pak se otocil a zase deset zpet a obcas plesknul ocasem o hladinu a na chvili se ponoril. A ja premyslel, jestli proto ma nejaky zvlastni duvod, nebo to dela jen proto, ze ho to proste bavi. Coz by bylo divne, protoze jak mi rekl den predtim Jonathan, pouzivaji Kanadane souslovi "pilny/zamestnany jako bobr", asi jako my pouzivame vcelicku. Ale mozna to bylo tak, ze bobr pozoroval me a premyslel, proc lezim na te skale a jestli pro to mam nejaky zvlastni duvod, nebo jestli me to proste jen bavi, coz mu bylo divne, protoze vcera mu kamos bobr z vedlejsiho jezera rikal, ze jsem normalne pilny jako vcelicka :}. Udelalo se hezky, potkali jsme se se skupinou, ktera travila posledni den na krasne piscite plazi, pisek me krasne hral do tlapek, kdyz jsem si navzdory bezpecnostnim standardum sundal sandaly {ale zadni studenti nebyli pobliz, takze v pohode} a brouzdal v nom a vzpominal na more pred par mesici.

Sturgeon River, cast 1

2005-08-24T02:13:00.000+02:00

Tak mam za sebou dalsi vodacky vylet a tentokrate ne ledajaky a zase jiny nez ty predesle. Zacalo to jako obvykle - vratil jsem se z kursu s detmi z Leslie Frost Reservation, daval se do kupy, tj. pral obleceni, sprchoval se, jedl cerstvou zeleninu a ovoce, snazil se vytvorit nejaky denni rytmus tady na zakladne. Rano lekce jogy s Mayorem, vecer chvile bouldrovani a jezdeni v kajaku na jezere. Navratil jsem se do pozice "support staff", tedy delani vseho, co je treba.
Zrovna jsem natiral budku {a nebyla to obycejna budka, byla to kadibudka :}, tesil se na blizici se obed, kdyz prijela sefka na kole a jestli bych nechtel jet s jednim instruktorem na reku na sest dni predat zpravu jedne skupine. A jestli souhlasim, musim se jit sbalit, za hodinu odjizdite. Uplne jsem sice nerozumel, co tam pojedeme delat {zatim jsem se s takovou situaci nesetkal a jak jsem posleze zjistil, oni take ne:}, ale nijak jsem to nepotreboval vedet, premyslel asi 5 sekund a snazil se najit nejaky duvod, proc bych nemel jet. Na zadny jsem neprisel, tak jsem rekl, ze to samozrejme beru. Slo o to, ze jeden kurz musel za pochodu na expedici zmenit trasu a zvolil spatne finalni misto, kde je na konci expedice mela vyzvednout dodavka. Tedy zvolili misto, kam se dodavka nemuze dostat, protoze posledni auto tam pry jelo pred dvaceti lety :}. No a nas bylo, abychom je dohnali a predali jim zpravu, ze tam to tedy nepujde a ze musi pridat do kroku {tedy do padla}, prodlouzit expedici asi o dva dny a dostat se na jine konecne misto.
Asi bych mel vysvetlit, ze zdejsi OB kurzy jsou z vetsi casti expedice, vetsinou vodacke - jen oleje, ne divoka voda, a to v divocine, nikde zadna mesta, vesnice, chaty atd. I z mista, kde jsme nakonec skoncili, jsme jeli dodavkou dve hodiny po lepsi polnacce, nikde nic nez jen lesy, jezera a reky. Mapy tehle mist jsou uplne nadherne, jen zelene a modre, skoro bez silnic, domu, zeleznic. Skoro vsechny mapy jsem na zakladne prerovnaval, tak jsem mel moznost si je docela dobre prohlednout. Samozrejme zadny signal pro mobilni telephony, instruktori maji pro nouzove udalosti satelitni telefon.

OBC: IDC, 4. cast - Solo

2005-08-15T04:47:00.000+02:00

Solo je velmi podobne jako u nas, jen trochu vice rozmachle v prostoru i v case. Na nasem kurzu jsme kvuli solu na chvili opustili Missinaibi River a presunuli se vedle do Brunswick Lake. Stalo to za to – nadherne kanadske jezero, se skalnatymi ostruvky, bory na utesech, proste romantika. Svoje solo jsem stravil na ostruvku, ktery jsem mel sam pro sebe, krome me tam byly jen scaly, stormy, veverky, mysi a ptaci. A kolem jezero s rybami, ktere jsem marne zkousel chytit na pytlacku, malymi racky a velkymi pijavicemi.

Jidlo: vitacit asi na 4 l vody, buchta, 4 knackebroty, bujon na polivku + lustenina do polivky + susesna zelenina + susene rajce + slunecniscova seminka, vse asi na ½ litru polevky, Trochu GORPu, trochu cokolady, 3 sacky caje. Kdo mel a chtel, mohl si vzit vlastni zasoby. Pro ucastniky bylo jidlo prekvapeni, pro me ne, protoze jsem ho balil :}.
Protoze to instruktorum nakonec preci jen prislo na dva dny malo, mohl si kdo chtel vzit testoviny pri prvni objizdeci kontrole. Pro mne solo bylo vybornou prilezitosti, abych si konecne zkusil bobrika hladu, v dospele reci pust. Bylo to moc zajimavy a asi jej budu zkouset casteji, je to osvezujici. Navic mi potom neprislo, ze je malo jidla, protoze na posledni dopoledne jsem mel jidla spousty, ani jsem ho nestihl snist. :}
Bezpecnostni pravidla: zakaz jit dale od pridelenho mista nez na doslech hvizdu pistalky, u vody povinnost nosit plavaci vestu {blize u vody nez 10m, reakce na smrtelny uraz behem sola, ale samozrejme jsme to nikdo nedodrzoval}, zakaz koupani a plavani. Pred zacatkem zjisteni jak jsou na tom jednotlivi ucastnici – postavili jsme se do kruhu celem ven, pocet prstu signalizoval nakolik je kdo se solem v pohode. Kontrola: instruktori nas jeli obhlednout 1. den odpoledne a druhy den v podvecer. Kdo byl v poradku, jen signalizoval polozenim ruky na cello ze je v poradku. Pistalka: kazdy ji musi neustale nosit na krku. Nouzova signalizace: piskat na pistalku. Kdo slysi piskani na pistalku, postavi se na misto kde byl vysazen, piska taky a ukazuje rukou smerem k mistu, odkud slysel predtim piskani. {Pistalky funguji opravdu dobre, mel jsem prilezitost je vyzkouset pozdeji na vlastni kuzi.} Pouceni o bource, jakou polohu v jakem intervalu blesk/hrom zaujmout.
Delka: asi 52 hodin, pred obedem prvniho dne rozvezeni, jedna noc, druha noc, kolem trti odpoledne svezeni.
Vybaveni: kazdy si mohl vzit vsechno co chtel. Dalsi spolecne vybaveni: sirky, belidlo {tedy neco jako Savo, s chlorem, na pripravu pitne vody: dve kapky do 1 litru a pak 20 minut cekat :}. Plovaci vesta, pistalka se snurkou. Denik kazdy ucastnik dostane na zacatku kurzu. Moskytiera - uzasna vec, vypada jako kvadr usity z jemne zaclony, pod ktery si lehnete, konce zastrcite pod karimatku a spokojene poslouchate komary bzucici venku. Plachetka – neco jako plastan, tropiko, obdelnikove asi 4x5 metru, s provazky. Miska a lzice.
Zahajeni sola: v kruhu precteni nejakeho citatu, pote dany dve otazky na promysleni: cim prispivam skupine a co od skupiny ziskavam. Pote nalodeni do kanoi, bez mluveni rozvezeni na mista.
Zaver sola: postupne svezeni na taboriste, bez mluveni, pak spolecne kratke review sola, zodpovezeni otazek, a nasledovala hostina pripravena instruktory sestavajici z ruznych druhu susi.
Osobne mi solo prislo trochu jako zivot: hlavne na me zaviselo, jak jej stravim. Jestli budu cely den prevarovat vodu, delat jidlo, nebo vychutnavat pritomnost, nebo premyslet, nebo rybarit, nebo psat, spat. A take clovek dostal jen jednu sanci, zadne zkouseni nanecisto.

OBC: IDC, 3. cast – instruktorsky styl, shrnuti

2005-08-15T04:30:00.000+02:00

Je to vice prirozene, ten cas pro kurz je tak dlouhy, ze mozna neni treba umele stimulace jako na nasich kurzech. Jak jsem psal, ucastnici byli dospeli a bylo na kazdem, jak svuj cas zuzitkuje. Ale mozna je to alibismus – je ulohou instruktoru, aby co nejvice vytezili cas na kurzu a je jejich povinnosti rozhodovat nektere veci za ucastniky s cilem co nejvice podporit jejich osobni rozvoj, volit na tenke hrane mezi vychovou a manipulaci. Z meho pohledu temer do skupiny nezasahovali, ja osobne bych volil silnejsi zasahy, predevsim:
a] v podpore kvalitni osobni zpetne vazby {zejmena negativni, ktera byla v podstate tabu - groupthink} s cilem podporit osobni rust ucastniku, mozna zarazeni hry typu Nocni obrazy {ale Koloseum ne :}
b] v podpore kvalitnejsi zpetne vazby k sefum dne, opet byla velmi slaba a neprilis k veci, a to s cilem podporit vudcovske kvality ucastniku, z nichz vetsina se chysta poradat outdoorove expedice a kurzy

Byl jsem v pozici ucastnika, ktery na posledni chvili obsadil volne misto, presto jsem neodolal a lehce {?} do atmosfery skupiny zasahl hrou “Tajny pritel”, v podstate jde o podporu altruistickeho, prosocialniho chovani mezi ucastniky.

Instruktorsky styl bych popsal jako “naturalisticky” {mozna prirozeny} oproti prazdninovkovemu vysoce sofistikovanemu pristupu {A. Martin uziva pojem “holisticky pristup”}, hrani s dramaturgii atd.
Maji vice casu {30denni kurz}, nemusi tolik uhanet jako my na desetidennich kurzech. Pristupuji ke kurzu prirozene, expedicne, outdoorove. Nezabyvaji se vrcholy, nezabyvaji se tim jak podporit ci zduraznit to ci ono, nezabyvaji se prilis tim, kam se ubira skupina a jak hluboko ucastnici jdou ve svem poznani, nechavaji vicemene veci plynout a soustredi se na technicke zasahy typu uprava trasy a na to byt vzorem pro ucastniky. Co nejvice veci, dovednosti i pristupu se snazi zkouset a trenovat nazivo, delanim. Jsou velmi silni a kvalifikovani ve tvrdych dovednostech – technika padlovani, zachranarstvi atd. Myslim, ze jsou silni i v “mekkych” dovednost a znalostech typu dynamika skupiny, reseni konfliktu atd., ale nijak zvlast ci vedome je nevyuzivaji k proaktivnimu ovlivneni skupiny, uziji je jen kdyz je treba reagovat na vzniklou situaci {reaktivne}.
Pokud bych mel srovnat instruktorske pristupy, kanadsky a cesky, prirovnal bych je ke studii, o ktere jsem kdysi slysel: zabyvala se srovnanim lekarskych zakroku nemeckych a americkych lekaru, zjistenim bylo, ze americti lekari preferuji mnohem razantnejsi zasahy a zakroky nez nemecti. Podobne myslim prazdninovka vzhledem k dobe trvani kurzu voli silne programy s jasnym zacilenim a v pripade nutnosti razantni zasahy do skupiny a do scenare kurzu, zatimco kanadske kurzy vicemene prirozene plynou.

Tim nejpodstatnejsim rozdilem je mezi nasimi kurzy symbolicky ramec kurzu, tedy to do ceho jsou kurzy obleceny, paradigma, celkovy pristup. Je to zrejme, ale stejne mi trvalo dlouho nez jsme na to prisel, mozna protoze je to tak zrejme. Pro prazdninovku je podle me symbolickym ramcem HRA a kurz sam o sobe je vysoce propracovanou inscenaci. Oproti tomu pro kanadske OB kurzy je symbolickym ramcem EXPEDICE a kurz je zcela realisticky. Z tohoto vychoziho odlisneho nastaveni vyplyvaji i vsechny dalsi odlisnosti, nebo je tomu mozna naopak – vsechny mozne odlisnosti od kulturnich pres historicke po enviromentalni si vynutily odlisny symbolicky ramec kurzu.

Pisi to vsak s velkou vyhradou a opatrnosti, protoze vse vyvozuji pouze z jedne velmi kratke zkusenosti, navic videne ocima cizince a ucastnika, a navic se na strane me ceske instruktorske zkusenosti misi dohromady pristupy prazdninovkove s ceskocestovymi a fonsovymi.

OBC: IDC, 2. cast – instruktorsky styl

2005-08-15T04:23:00.000+02:00

Instruktorsky tym se skladal ze dvou lidi, jak je tu obvykle. Pro moje dva instruktory byla charakteristicka jemna a casto nenapadna instruktorska prace, velmi jemne rizeni skupiny, co nejvice rozhodovani a zalezitosti se snazili prelozit na ucastniky. Instruktorui jsou placeni, ale myslim ze z vyse mzdy obecne nejsou uplne na vetvi {neoverena hypoteza:}.
Vyborna prace s fyzickou zatezi, prestoze spise “intuitivni”, nepracuji s vrcholy kurzu, nepracuji se 3. kritickym dnem. Samozrejme take vysoka uroven fyzicke bezpecnosti, jeste zduraznena vzhledem ke specificke ucastnicke skupine.

Jake zmeny delali instruktori v prubehu?
a] zmeny trasy pristich dnu,
b] zmenseni poctu “teoretickych vstupu {napr. Jak cist pereje, risk management, facilitace konfliktu ve skupine} a presun k “uceni se delanim” v reakci na typ ucastnicke skupiny a take v reakci na nejistotu a obavu z mijeni ucastnickych ocekavani se stanovenymi cili kurzu
c] zmeny denniho programu, pokud reka skytala dobre moznosti k vyuce a treninku kanoistickych dovedbnosti

Jak pracovali se skupinovou dynamikou?
a] nastaveni nalady, atmnosfery tim jak se chovali navzajem k sobe {popichovani, legrace},
b] sami osobnimi vzory chovani {role model}
c] ice a dyna v uvodu kurzu

Prace s vrcholy kurzu?
- s konceptem vrcholu vubec nepracuji
- jedinou linkou, kterou identifikovali a vedome s ni pracuji, je predavani cim dal vice zodpovednosti na ucastniky v prubehu expedice vrcholici opustenim ucastnicke skupiny {final}

Jak pracovali s osobnostnim rustem ucastniku?
a] individualni zpetna vazba. Celkem tri rozohovory instruktor – ucastnik na zacatku kurzu, v zacatcich expedice na rece a pak na konci kurzu. Take pisemne hodnoceni ucastniku, ale pry to bylo rozpacite, moc to nesedelo k celkovemu pojeti kurzu. Obsah pohovoru: cile, ocekavani, komentare, oboustranna zpetna vazba, jestli neco postradaji a jak jim instruktori mohou pomoci
b] osobni rozhovor, poznamka, pokud se prihodilo neco co ji zasluhovalo

Nejdou tak hluboko. Nechavaji to na nich, at kazdy jde jak hluboko chce, netlaci studenty do toho. Je mozne vice tlacit, zvlaste s ucastnickou skupinou slozenou z vyraznych a vyzralych osobnosti? Myslim ze ano, ale pouze jako otevrena hra, manipulace by byla velmi rychle rozpoznana. Ale je to rozporne, kterou zasadu uplatnit, zda: a] musim nejprve ublizit abych pomohl, nebo byt dogmaticky zazitkovy pedagog a ridit se zasadou b] kazdy jde jen tam, kam sam chce a musi si veci objevit sam?

OBC: Instructor Dev. Course {IDC}, 1. cast

2005-08-14T22:57:00.000+02:00

Pokracuju v plneni mile zpravodajske povinnosti, pokusim se zprostredkovat to, co jsem zazil, zjistil, objevil o tom, jakpak tady v kanadskem OB delaji kurzy. Tentokrate nasleduje nekolik poznamek z kurzu, ktery jsem mel tu cest vyzkouset na vlastni kuzi v pozici "skoroucastnika" - bylo jedno volne misto, a tak mi jej nabidli, jestli bych nechtel jet v pozici ucastnika. Samozrejme jsem chtel, preci jen delat "podporu" tady na zakladne, natirat, motat klubko provazku nebo balit ryzi neni zase tak velke vzruso.

Popis kurzu
- kurz pro budouci “leadery”,
- ucastnici vedi skladbu kurzu dopredu, vcetne sola a zaverecneho programu “Marathon”.
- prvni dva dny ledolamky, seznamky a dynamity
- pote celkem 3 certifikovana skoleni zajistovana externimi instriktory a organizacemi: a] devitidenni kurz prvni pomoci, b] kurz zachranarstvi na divoke vode, c] kurz lezeni a vysokych lan
- druha cast kurzu byla 15 denni expedice na reku Missinaibi. Cesta k ni trvala dodavkou 10 hodin, 747 km {!}.
- 10 studentu {vcetne me:}, 2 instruktori.
- cena kurzu byla 5 245 kanadskych dolaru, tedy asi 100 tisic Kc.
- webove stranky kurzu jsou zde

Tradicni programy na kurzu
Vetsina kurzu obsahuje tyto tradicni prvky:
Solo – podobne jako pouzivame my, jen je o neco delsi, obvykle alespon 24 hodin, a ucastnici jsou ropzmisteni ve vetsim prostoru.
Finale {the Final:} - poslednich nekolik dni expedice instruktori opousteji skupinu a ta se ridi sama. Instruktori stanovi denni trasu a pripadna mista setkani, pokud jsou na trase nejake pereje klasifikace CII.
Maraton – puvodne fyzicky narocny zavod jednotlivcu na konci kurzu, na klasickych kurzech se pry kazdy den behalo, postupne se prodluzovala vzdalenost a vyvrcholilo to m “maratonem” – vetsinou padlovani, plavani a beh. V zaveru tohohle kurzu to ale byl spis hepenink, pohodicka, zadny “survival”.

Rezim dne na expedici
Vstava se kolem osme, kazdy ma nejakou ze sluzeb, vetsinou ve dvojici s nekym {sefove dne/navigatori, vareni, myti nadobi, dezinfekce vody, psani skupinoveho deniku}. Sluzby rotuji podle slozite tabulky. Pripravi se snidane, vsichnis e zabali, vypluje se. Kolem poledne obed, vetsinou studeny, chleba s necim. Mezi ctvrtou a sestou odpoledne se konci, uvari se veca, postavi stany. Po veceri se sesedne do krouzku a povida se o dni, review dne melo vzdy tuto strukturu:
a] jake problemy, potize byly, co se mi nelibilo;
b] podekovani nekomu, chvala, co se mi libilo. No a pak spat. Kdyz byl uspesny den, stihli jsme vse pred setmenim a tedy pred nastupem silenych komaru.

Vyprava s deckama

2005-08-07T05:15:00.000+02:00

Dneska pred obedem jsme se vratili z kratkeho vyletu s "eco-ventures" - s 8 klukama ve veku 12,13 let, takova druzinova vyprava po kanadskych jezerech, trochu padlovani, hodne taboreni, hry a zabava, pohoda. Zmena je, ze tentokrat ja jsem za zkuseneho instruktora, tak verim ze se nic zavazneho neprihodi. Uvidime, u nas bych si nedelal {skoro} zadne starosti, tady si je trochu delam. Jedu s 8 holkama, je jim kolem 12 let. Jsem zvedavy, jak to zvladnou. Se mnou jedou dve jejich radkyne, prijemny holky, myslim ze to bude fajn.
Vcera byla uplne magicka noc - trochu jsem se vyspal pres den, tak jsem vecer zustal dlouho vzhuru, ostatni uz spali, obloha uplne cista, lehka polarni zare, uz druha tady, souhvezdi uplne stejna jako u nas, jen vcera se velky vuz zrcadlil zcela zvlastne v jezerni hladine a do toho padaly hvezdy, tak jsem si neco pral... a snad se to splni :}. Vracime se ve ctvrtek kolem obeda, takze na mail se dostanu asi az v patek. Mobilni signal tam neni, tedy ne pro muj mobil s integrovanou antenou...

Zase na vylet

2005-08-02T06:30:00.000+02:00

Uplatnuju tady v Kanade stoicky pristup k zivotu - planuju co nejmene nebo vubec, snazim se jen kazdy den udelat veci, ktere jsem si stanovil jako kazdodenni a nezabyvam se planovanim podrobnejsim nez ze: a] bych chtel stravit par dni putovanim v nejakem narodnim parku {rysuje se bud Kilarney Park, nebo Horejsi jezero, to by bylo super, ale je to hodne daleko, uvidime}, b] a par dni v Torontu {to vypada take slibne, instruktor z meho kurzu mi nabidl ze muzu byt u nej, takze nejspis poslednich par dni v Kanade stravim v Torontu :}. Jinak beru udalosti jak prichazeji, nicemu se zvlast nebranim a nic extra nevyhledavam a ono to nejak docela dobre funguje, alespon zatim. Je to prijemna zmena od vecne snahy o proaktivni pristup v normalnim ceskem zivote. Nicmene nekdy me to prekvapi, jako treba dneska rano. Mel jsem dneska pomahat se spravovanim kanoi a zitra dva dny pomahat deckam na skalolezeni, ale vse je jinak. Misto poklidneho zivota na zakladne zitra odjizdim se starsima dec
kama {12-13let} na petideni vylet na kanoich. Jede celkem 8 kluku, k tomu dva jejich radcove {kluk + holka kolem 19ti let}, pak zkuseny instruktor OB a pak ja. Muj ukol je se ucit od instruktora, protoze hned den pote, co se vratime, vyrazim s dalsi skupinou na totozny vylet, jen to bude s 8 holkama, k tomu dve {zkusene} radkyne a pak uz ja v roli zkuseneho instruktora :}. No uvidime, tesim se, ale musim poradne nastudovat vsechny jejich bezpecnostni standardy, ktere jsou trochu jine, resp. jsou samozrejme mnohem podrobnejsi co se tyce pobytu na vode.
Toz na e-mailu budu nejspis az ke konci vikendu, mobilni signal by tam mel byt, ale moc tomu neverim, vzhledem k tomu ze i tady na zakladne mam signal jen zridkakde {prece jen by asi byl lepsi stary mobil bez integrovane anteny:}. Jo jedeme kousek pod Algonquin National Park, asi 1.5 hodiny od zakladny. Tak zatim.

Nic moc se nedeje...

2005-07-31T01:55:00.000+02:00

ani tady, ani u vas, soude podle internetoveho zpravodajstvi. Tedy s vyjimkou veder a taskarice kolem czechteku. Ale v sobotni Mlade Fronte je zajimavy rozhovor s prazskym imamem, nejvyssim islamskym duchovnim v CR. Nijak hluboky rozhovor, ale zajimavy. Preci jen muslimska komunita je pro bezneho prazana myslim dost uzavrena, kdyz pominu postavajici hloucky Arabu kolem vaclavaku a stanky s Gyrosem.
Tady v Burks Falls skoncili temer vsechny kurzy a pozvolna se rozjizdi druhe kolo - sjizdeji se instruktori, zacina jim dvoudenni predkurzova priprava, nez se zase rozutecou do divociny. Vcera skoncil kurz, se kterym jsem byl na vode, tak jsem tu osirel - preci jen 16 dni jsem stravil jen s 11 lidmi iod rana do rana, a to se clovek s druhymi docela pozna. Bylo to super, ale o tom nekdy priste. A nejlepe nad fotkami, uz se nemuzu dockat az je uvidim. Fotil jsem jako o zivot a zkousel nove veci, tak snad to vyjde. Dneska jsem dopoledne usporadal sve poznamky a s instruktory probral vse co me zajimalo kolem pripravy kurzu a jeho prubehu, jejich pristup je dost jiny, blizsi ceskocestovemu profesionalismu a minimalni priprave instruktoru pred kurzem {v kontrastu s prazdninovkovymi kurzy a tymovou pripravou} a v leccems o dost mene sofistikovany a o dost vice "naturalisticky", ale o tom take nekdy jindy. Nechce se mi do dokonceni poznamek, proto se tak rozepisuju :}.

Missinaibi!

2005-07-12T05:47:00.000+02:00

Hola, tak zitra uz jedeme! Nafasoval jsem vybaveni, padlo, vestu, prilbu, protikomari sitku a dalsi nezbytnosti a zitra jedeme na vodu. Je to neco jako kanadska Luznice ci Sazava, pry klasicka kanadska reka. Navic zapsana do kanadske historie, protoze byla hlavni cesto, po ktere pronikalu anglicane z James Bay, tedy Hudson Bay, do Kanady. Po ni se dostali az temer k Horejsimu Jezeru {Lake Superior} - i kdyz to patri k jinemu rozvodi, stacilo pry prejit jen maly kousek z jedne reky ke druhe. Kdybyste chteli vedet podrobnosti, tak si otevrete tenhle odkaz, treba tam zjistite, kolikrat budeme muset prenaset lode :}.
Jo jeste dve zpravy ze zvireci rise - to plysove byla opravdu vydra, tedka jsem jednu potkal jak se batoli na brehu, bohuzel prede mnou utikala, tak jsem videl jen cerny flek s plochym ocasem. Druha zprava je o medvedech a dost zjednodusuje situaci - jak jsem dne s zjistil, tady v Ontariu zije jenom medved baribal {black bear}, to je ten mensi, takze odpada me hlavni dilema, jak poznim kdy jde o grizlyho a kdy o baribala, tedy kdy mam kricet a delat se vetsim, a kdy naopak potichu mizet ci splhat na strom. Preci jenom me rozlisovaci znaky typu "tenhle ma vice spicate usi nez grizly, vic podlouhly nos nez grizly, je mensi nez grizly a ma drapy viditelne a zahnute, aby mohl splhat na stromy na rozdil od grizlyho" moc neuklidnovali, protoze jak bych mel toho medveda porovnavat, kdyz predpokladam ze je nepotkam dva vedle sebe {to by bylo myslim docela kuriozni, o tom nikde nepisou:}. To je proste houby komparace, kdyz chybi kontrolni skupina. No tak tohle dilema odpadlo, proto
ze tu grizly neroste. No ale uplne tomu neverim, preci jenom jednak budu davat bacha, abych medveda nepotkal {stejne nemam dostatecne dlouhy teleobjektiv a na medvedi portrety se necitim:}, druhak jeden nikdy nevi, kdy se objevi spanelska inkvizice, budu radsi myslet.
Z toho je videt, ze nemusite mit o me obavy, protoze se dukladne pripravuju na vse mozne i nemozne co by se mohlo prihodit. Toz ja uz bezim do sprchy a spat, abych byl zitra cily. Na mailu a telefonu budu nejspise az 28. cervence.

Zlepsovatelstvi

2005-07-12T05:27:00.000+02:00

Asi je to nejake prokleti, ale nejak jen tupe vykonavat praci. At dostanu sebejednodussi, primitivni, opakujici se ukol, vzdycky premyslim, jak to delat co nejefektivneji. Je to nejaky navyk pocinajici asi u tati nebo u Markose atd., vsechno promyslet dopredu a zas a znovu. Treba jsem mel rozkrajet nekolik cihel syra a vakuove je zavarit do igelitu. Samozrejme jsem to nemohl jenom udelat, musel jse si donest krabici, abych si podlozil svarecku a nemusel se naklanet a krcit, promyslel jsem jake druhy syra po kolika kusech delat, abych musel co nejmenekrat myt nuz a tedy ztracet cas atd. , vymyslel jsem jestli je efektivnejsi si nejdrive navarit pytliky pak je plnit, na druhou stranu kazdy syr je jinak velky a cim presneji je svareny pytlik, tim tychleji se z nej odsaje vzduch, je to spousta premysleni.
Nebo jsem asi dve hodiny motal provazky, z velkeho kluba delal mala klubicka, fakt narocna prace, kdyz sel obcas nekdo okolo, tak jsme zzavtipkovali jaka je to drina a jakou ze jsem to studoval skolu, jesti jsem izenyr nebo co :}. Byla to docela vyzva, z cele velke role provazku udelat mala klubicka - tedy udelal jsem si z toho vyzvu - ale bohuzel sotva jsem proces dovedl myslim k dokonalosti, tak me sefik skladu zastavil ze uz to staci. Zkusil jsem ho ukecat, ale nedal se. Trochu me zlobilo, ze jsem ten cas nedokazal vyuzit k nejakemu vydatnejsimu premysleni o zasadnich vecech {jak rika Werich}, treba co delat na podzim, jak se zmeni svet po Londyne, co noveho vymyslet do prace - myslenky se porad vracely k tomu jak by se dalo motat jeste efektivneji. Postupne jsem redukoval jednotlive prostoje, musel jsem se s mirit s tupymi nuzkami, se kterymi nesel obcas provazek prestrihnout na jeden smyk, usporadal jsem samozrejme vsechno prostorove, aby to bylo neco jako vyrobni linka. Kdyz uz jsem myslel, ze to rychleji nejde, napadlo me namotavat klubicko na kelimek, abych neztracel cas sundavanim namotaneho na dlan, jak to ze me to nenapadlo driv. No a jak jsem se rozjel, uz jsem musel skoncit.
Rad bych veril, ze to neni uchylka a neschopnost, ale snaha o dokonalost, ale nevim :}.
Je to tu proste dovolena - nejtezsi otazka a problem, ktery prede mnou obvykle kazdy den stoji, je jestli se pujdu nejdriv vykoupat a pak si zabehat, nebo naopak, nebo jenom jedno z toho, nebo nic z toho a pujdu se najist, nebo jestli vykoupat ted a zabehat az zitra...
Jak je videt, resim tady same zasadni problemy. Dneska jsem zahledl v kancelari na jednom pocitaci excellovou tabulku a uplne jsem pookral, asi jako kdyz botanik spatri oblibenou kyticku. I kdyz excell v bobikove Ipaqu {pocket PC} vidim skoro kazdy den, pisu si do nej slovicka a seznam instruktoru, abych porad nezapominal jmena:}, ale to neni ono jako na velkem pocitaci. Ale urcite to nic neznamena.

{Nicmene mentalni zatez je temer nulova. Uz se tesim, az mi dorazi Murphy {Grammar in Use}, abych nekrnel. Zatim alespon ctu Jacka Londona a koukam se na anglicke filmy, je zvlastni ze na ceske knizky skoro nemam chut, jen ze zacatku jsem nakousl noveho Milu Nevrleho a obcas si v Ipaqu prectu kousek ctvrteho dilu Stopare.}

OBC x OB CR: Jidlo na expedici

2005-07-10T19:20:00.000+02:00

Tym vyplni formular, co vsechno si preje a kolik ceho. To preda sefikovi skladu, ktery jim skoro vsechno nachysta – treba dvacet snidani {dvacet pytlu svlockami a ruznymi prichutemi:}, 19 obedu {spis je to takova svacina, nekdy polivka, nekdy buchta}, 19 veceri {vetsinou testoviny s necim, nebo ryze s necim}. Cele jedno jidlo je vetsinou zabalene komplet v jednom pytliku. K tomu jeste veci jako vitacit, cukr, marmeladu, olej, sojovku. Vsechno se zabali bud do univerzalnich igelitovych pytliku, nebo do lahvi Nalgene. Nalgene je pojem sam o sobe {terminus technicus:}, pouzivaji dva druhy, marmelady, margarin atd. davaji do sirokych, tekutiny a prasky jako kakao, vitacit do vysokych. Dulezitym programem je solo, instruktori si vetsinou pripravi pro kazdeho ucastnika balicek s jidlem na cely den, moc toho ale neni, aby to neodvadelo pozornost. Potom tym projde vsechno jidlo – odehrava se to ve velke mistnosti s velkym stolem uprostyred, jidla tak jsou srvonana do zastupu podle druhu jidla, zjisti co dostal misto toho co si objednal, zkuseni instruktori to prochazeji podrobne, tu priberou bramboru navic, k tomuhle si pridaji cesnek a cibuli, pak vsechno zabali do batohu nebo barelu a udelaji z toho hromadku.

Predbezny povahopis

2005-07-10T00:11:00.000+02:00

Co se tyce vsech lidi, instruktoru, zamestnancu i ucastniku, tak i tady plati, ze nejvetsi machri se vubec jako machri netvari, naopak. Prekvapive docela hodne je chlapu ci kluku, co se naopak jako machri tvari, ale myslim, ze za to nemohou, asi to take souvisi s kulturou. Celkove jsou vsichni velmi pratelsti, na prvni dojem velmi otevreni a vreli, na druhy ovsem peclive si strezici sve soukromi. Temer vzdy se v rozhovoru zustava jen na velmi povrchni rovine a strezi se rici o sobe neco osobniho, jakykoliv detail. Coz je v kontrastu s obvyklou otazkou "jak se vede" a celkovou iluzi otevrenosti. Stejne tak se moc nepripousti citit se jinak nez dobre ci velmi dobre, nanejvys jeste je mozne byt "velmi zamestnany", "trochu unaveny" ci "ospaly", ale k tomu musite mit dobry duvod a rici jej :}. Na druhou stranu, jak jsem kdysi cetl, to neni tak spatne zarizene; kdyz mam problemy tak to jsou problemy moje ci me a mych blizkych a neni treba s tim obtezovat nikoho jineho. Coz clovek oceni zvlaste tehdy, kdyz nejsou prodavaci atd. otraveni sotva se na vas podivaji, jak tomu obcas je u nas, ale naopak mili a vstricni, nebo profesionalne neutralni. Aneb jak napsala v Necestou cestou Miloslava Holubova: cim hure jsem se rano citila, tim veselejsi barvy jsem si oblekla.

OBC x OB CR: Jak to vypada na zakladne

2005-07-09T23:13:00.000+02:00

Postupne se tu stridaji jednotlive tymy a kurzy. Vzdycky par instruktoru dorazi, pripravuji kurz, nafasuji matros a jidlo, prijedou jim ucastnici, prebali se a prespi, odjedou. Dnes poprve take nejaky kurz prijel, probiha to inverzne – ted prijel kurz jezdeni v kajacich na mori, vybaluji se, vykladaji lode, vraceji material {a predpokladam ze i zbytky jidla :}, vyplnuji dotaznik, ale jeste jsem jej nedokazal zkouknout. Jinak je tu ted na zakladne docela prazdno. Kapitolou samotnou jsou “Eco-ventures”, neco jako tabor pro deti, ale o tech nekdy jindy vice.

To, co se nemeni, jsou stali zamestnanci. Par lidi tu pracuje v “narodnim ustredi”, jednu kancelar pry maji i v Torontu, a samozrejme funguje jeste pobocka na zapadnim pobrezi a snad take pobocka v Qubecu, francouzku mluvici. Dalsi lidi jsou zamestnanci, kteri se staraji o provoz zakladny, samozrejem vsichni placeni: dva neco jako spravci, v kuchyni sefka kucharka. K tomu jsou lide jako “podpora”: dve holciny v kuchyni, dva kluci na pomoc spravcum – jeden je placeny, druhy dobrovolnik jako ja. Dalsi ctyri lide jsou jako podpora pro kohokoli, z toho tri jsou placeni a ctvrty jsem ja :}. Zapomnel jsem na kluka, ktery ma na starosti chystani jidla pro kurzy {trip food area} a jeden kluk a jedna holka se staraji o vybaveni {equipment}. Vedeni kurzu a soulad s provozem zakladny zajistuji dalsi lidi: vedle “course directoru” {asi 4} tu jsou lidi kteri maji na starosti cele “odvetvi kurzu”, treba komunitni programy, vychovne programy. Pak co se tyce celkove koordinace tak je tu sefka na vse co se tycekurzu a pak sefik na koordinaci zamestnancu, dodavek, ridicu a tak.

Instruktori jsou vsichni placeni, i kdyz netusim jak. Moc kurzu za leto nestihnou, kdyz jsou tak dlouhe :}. Urcite je to jiny styl prace, byt jen ve dvojici. Zacatecnici, asistenti jsou pred kurzem stejne lehce nervozni jako u nas, jen je tu myslim rozdil v tom, ze kvuli kulture zamerene tvrde na vykon, dosahovani cilu se o to nemaji moc s kym podelit a musi to skryvat. Asi je to efektivni, kdyz jim to funguje, i kdyz myslim ze to musi zvysovat transakcni naklady, je narocnejsi odhalit slabiny, nez kdyz to je otevrena hra a slabiny je mozne s predstihem osetrit.

OBC x OB CR: Jak vypada priprava kurzu

2005-07-09T21:29:00.000+02:00

O jeden typ kurzu se stara vzdy jeden “Course Director”, treba kurzy pro “rizikovou mladez” ma na starosti jeden sefik, takovych kurzu bezi postupne nekolik {treba tri, takze se stara o 6 instruktoru}. V jednom kurzu je zpravidla 10-12 ucastniku a 2 instruktori, jeden zkusenejsi a jeden asistent. “Course Director” ma nad temi kurzy patronat – pomaha se vsim moznym. Pote co kurz odjede, at uz na more na kajaky, nebo na vodu, nebo na divokou vodu, nebo do hor na turu, je on prvnim clovekem, ktery resi pripadne problemy. Priprava z meho uhlu pohledu vypada tak, ze dva dny pred zacatkem kurzu se instruktori vrhnou do priprav, vsechno planuji a domlouvaji. Den pred prijezdem ucastniku si nafasuji nejprve vsechen matros, potom vsechno jidlo. Je to podobne jako u nas, podrobneji o jidle v dalsim clanku. Zbyva jeste nalozit lode na vozik, pokud jim je tam nenalozi nekdo jiny, treba ja. Kdyz prijedou ucastnici, studenti :}, tak si nafasuji potrebny matros, jako treba padla a vesty a pak je ceka prebaleni veci, samozrejme s pomoci instruktoru. Pote se presunou na nektere z taborist tady na zakladne, kde poprve postavi stany, uvari si vecu, prespi, uvari si snidani, zabali se a odeberou se zpet na hlavni plac. Pak uz se jen naskladaji do auta, bile dodavky se zaprazenym vozikem s lodmi, a vyrazi. Kdyz rano pri snidani pozoruju, jak vyjizdeji do kopecka a vlek s lodmi se za nimi houpa, vypadaji skoro jako male bile plachetnice vyrazejici na more, vstric dobrodruztvi, outward bound… :}. No vsak vyrazim taky, uz v utery rano.

Prvni objevitelska vyprava

2005-07-07T05:11:00.000+02:00

Tak jsem deska vecer podnikl prvni objevitelskou cestu, tedy vydal se i nekam jinam nez znamou cestou kolem jezera, samozrejme s fotakem. Trochu jsem si pripadal, ze by za lesem klidne mohla byt atomova elektrarna nebo uhelene doly, a ja o tom vubec nevedel. No pporad tam jeste muze byt, ale na nektercyh mistech urcite nestoji. Po ceste se mi pripletl pd nohy skunk, tedy myslim ze to byl on. Uz druhy, ktereho jsem tu videl, ten prvni si to promenoval pres psi vybehy a pesani se mohli zblaznit, ale byly uvazani, takze meli smulu. Ten dnesni byl mensi, chtel jsem ho vzfotit, ale preci jen na zvirata mi chybi teleobjektiv a on zacal prchat, tak jsem ho nechal byt. Nicmene on pribehnul na cestu, po ktere jsem sel, tak si asi myslel ze ho pronasleduju a pelasil po ni dal, uplne jako nasi kralici u Satalic. Na webu jsem alespon nasel fotku - byl to skunk.
Kdyz uz jsem u zvirat, zatim jsem tu videl lan a asi kus jelena :}, nekolik hadu, ale zadny tu neni jedovaty, jednomu koukaly jeste z tlamy zadni nohy od zaby, samozrejme jsem videl i cele zaby :}, kolem pobihaji veverky a dneska neco plavalo v jezere, tedy ne ryba, ale neco plysovyho, ale bylo to moc daleko. Hm, to je asi vsechno, k tomu samozrejme komari a hovada, poklesl jsem a mnoho komaru uz zahynulo, ale oni nejdou poradne odehnat, hovada odhanet nema smysl, jsou jeste otravnejsi nez ta nase a neplati na ne ani to co na nase, tedy chytit je a zahodit nekam za roh, vzdycky se vrati. Ryby v jezere samozrejme jsou. Po medvedech ani stopy.
Dalsi dve polozky co je tu vetsi - lednice {a taky chladi na studenejc, skoro to nejde pit} a pracky {dneska jsem pral, pracky jsou nejen vetsi, ale taky divny, plni se zeshora, maji jen dva programy... :}
Toz tolik pro dnesek, cetl jsem vcera vsechny mozne noviny, Respekt, mladou frontu a tak a naramne jsem se bavil :].