Po dvou letech

Je to smutné, ale už dva roky jsem nic nenapsal... Jen si vždycky řeknu - o tomhle bych měl napsat, nebo o tomhle, nanejvýš mám v outlooku rozepsaný koncept a tím to zhasne. Co mám rozepsané:
- o Pavlu Nedvědovi
- o Pavlu Bobkovi
- pár zážitků ke svatbě...

Dvě psavé vzepětí po porodu jsem kdysi napsal sem.

O čem chci napsat: jak je fajn občas něco dělat pro Městskou knihovnu. Jednak chodím do knihovny častěji, než bych chodil jinak. A druhak se potkávám s lidmi, kteří mají rádi knížky. A tak se dostávám k tomu, co by bylo dobré si přečíst - před pár dny přišel nějaký knižní leták a z toho množství titulů na mě spíš jde hrůza - vůbec se v tom neorientuju. Onehdá jsem dokonce bloudil po knihkupectví s touhou koupit si nějakou knihu, ale naprosto ztracený až znechucený jsem odešel: co znám, mám přečtené, nebo mě to neláká; co neznám, v tom se neorientuju a od pohledu neodliším škvár od čtenářského zážitku. A v tom je výhoda potkávat lidi z knihovny. Před pár měsíci jsem od LH vyzískal několik tipů na knížky, které bych mohl půjčit Báře. Nakonec jsem si je samozřejmě také přečetl a jsme nadšen (Tedy vlastně jsem si je přečetl ještě před Bárou, ale ty tipy jsem si bral opravdu hlavně pro ni :-).

Tak popořadě:

Povídky o skvělé zemi, DOCTOROW. Jméno jsem znal, ale to bylo všechno. Začal jsem poslední povídkou, která mě úplně pohltila. Ostatní jsou neméně bezva. Prostě objev.

Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye od Chabona. Půjčoval jsem si ji v Ruské a paí knihovnice říkala: "...tahle je výborná. Ono všechno od něj je dobré, ale tahle je nejlepší." Zatím nevím, jestli je nejlepší, samozřejmě ho "přečtu" postupně celého (toho Chabona), povídkový Modelový svět také není špatný. Ale Kavalier a Clay je fantastický. Zejména první část, jež se odehrává v Praze (jak může Chabon vědět, jako voní Vltavské bahno?) - ale není to jen vlastenectví, prostě ta první pražsko/americká část je strhující, naopak poslední už trochu pokulhává i ztrácí dech.

K dalším tipům od LH jsme se ještě nedostal, ale už takhle jsem navýsost spokojený.

V knihovně v Ruské - která je mimochodem krásná, má ale jednu zásadní vadu - je úplně mimo jakékoli moje trasy, pokud tedy nebudu zase jezdit do Vinohradské nemocnice nechat si spravovat záda - jsem narazil na další objev, a to Márquez. Já vím, že to je ostuda, asi bych dokonce ještě vylovil v paměti nějaké fráze z maturity jako "magický realismus je... a klasickým představitelem je...". Vůbec učit o literatuře bez nadšení je spíš kontraproduktivní, ono tedy vlastně učit cokoli bez nadšení... Zpět: Sáhnul jsem na stolku v knihovně (ano, nikoli v regále - už i v pobočkách se postupně prosazuje, že "prodávájí" obálky a ne hřbety) po sto rocích samoty a to je tedy jízda. Člověk nasedne a vůbec nejde slézt, někam jede a neví kam. Kolem se míhá všechno možné, džungle, vlhko, papoušci, mrtvoly a přízraky, bitvy a supící vlaky, ani na chvíli si nevydechnete, emoce se otáčí jako na obrtlíku. Na konci poznáte jen, že jste na konci, ale kudy to vlastně vedlo se teprve začne spojovat. A samozřejmě průběžně se pořád objevuje otázka, která je i v doslovu: jak to safra ten chlápek dělá? První věta knihy je asi jedna z nejznámějších a je naprosto jedinečná. Jen to celkově není přes cirkusově pestrý jazyk a nádech vůbec veselé čtení - tedy přesně naopak, je to vlastně smutná knížka, i když se slova smějí.

Přidal jsem zatím ještě povídky o poutnících, ve kterých je velká a zajímavá Márquezova předmluva o tom, jak je psal a vlastně i jak obecně píše. A o psaní povídek: že první věta/odstavec nastavuje rytmus a styl a náladu a vlastně všechno.

A ještě poznámka k dnešní stávce: podle Aktuálně: "...Účast na protestních akcích v centru hlavního města ale byla nižší, než si organizátoři představovali." Asi jim nedošlo, že když chtějí velkou účast na stávce, tak nesmějí zastavit vlaky a MHD. Jak se tam ti chudáčci stávkující mají dostat?

Tím končím svůj půlhodinový odskok od dotahování nové podoby webu pro online dotazníky a ankety (klidně se podívejte: www.i-dotaznik.cz, za jakoukoli (chválu :-) bude rád) a vzhůru ještě na chvíli do práce.

Po roce na Makalu

Při hledání opensource programu na generování grafů jsem narazil na moc šikovný prográmek HDGraph - pomocí pěkného koláčového grafu zobrazuje využití harddisku. A odtud se začal řetězec k těmhle řádkům.
Veliký dílek paměťového koláče mi totiž zabírají fotografie z Nepálu, takže v neproduktivním čase u počítače během čekání na samovolné vyléčení antibiotiky jsem se rozhodl fotky uklidit na externí disk. A nedalo mi to, abych se na ně znovu nepodíval. Po návratu jsem si je sice rychle projel, ale pak ubíhání od jednoho naléhavého úkolu k dalšímu vedlo k tomu, že fotky pro prezentace a web jsem zvoli podle toho, jaké vybrala Bára, k nim jsem přidal jen několik panoramat, kterých mi přišlo málo. A tak jsem udělal po roce nový výběr. S odstupem, pustil si k tomu právě získaného M. Nymana - soundtrack k neprávem opomíjenému filmu Gattacca. Zatím jsem jej měl jenom na kazetě (takové té se dvěma kolečkama a páskou mezi nimi).
A už jsem byl zase tam, v údolí řeky Arun a za chvíli už jsme stoupali kolem její příbuzné Barun, ve sněhu a pěšinkách, ve spacáku a na mraze. Zase jsme šli nahoru tím údolím s nejistým počasím před námi, nejistým stavem v žaludku a v hlavě, nahoru tím obrovským údolím, až na hřeben k Makalu, co byl tak prudký, že jsem se po každých v duchu odříkaných "umbaj vari vari vasimbó, umbaj kví a umbaj kvó" musel zastavit a vydýchat, ačkoli jsem v podstatě traversoval. I když to možná byla jiná písnička, kdo ví. A pak neklidná noc na opuštěné pastvině jménem Shershong, krásné mrazivé ráno a stoupání k základnímu táboru, Makalu úplně blizoučko, zvláště v teleobjektivu, kde byl vidět každý úsek z trasy, kudy se po jihozápadním pilíři nahoru šplhaly prvovýstupem naši horolezci před třiceti lety. A pak už jen cesta dolů a domů, veselí a unavení a uvolnění, že jsem to zvládli a že teď už to bude jen lepší a lepší, čím budeme níž. Nevím, jestli to je z těch fotek poznat - ale na popisky už nemám morálku.
Takže uklizeno.